Nemám nic proti zvedání hranice odchodu do důchodu, sil mám pořád dost. Problém je, že ani s vysokou školou, bohatou praxí a znalostí několika jazyků mě nikdo nechce. A nejen mě.
S věkem se to komplikuje
Vždycky jsem měla pocit, že být bez práce v Praze a okolí, v podstatě nejde. Asi tak do padesátky. Pak už to začalo být komplikovanější, včetně toho, že jsem si v obavě ze ztráty v práce užila pár let šikany od šéfa, paradoxně vrstevníka. Pak už to nešlo vydržet a já jsem jako odešla na volnou nohu.
Sehnat zakázky s mou praxí celkem nebyl problém, pár let to fungovalo bez problémů. Pracovala jsem podle svých možností, někdy v noci, někdy přes den, ale tak, abych vše stíhala. Jenže pak přišel covid a začaly problémy. Někteří klienti začali platit se zpožděním, další přestali úplně. Porada s právníkem mě dovedla k přesvědčení, že vymáhat par tisíc, případně pár desítek tisíc nemá smysl. Soud by vyšel dráž než to, co mi daný subjekt dlužil.
Někteří klienti na to zřejmě spoléhali. Jeden strávil celé léto s rodinou na dovolené v zahraničí, ale k placení faktur se neměl. Takže jsem se rozhodla začít si zase hledat práci, abych měla pravidelný příjem, ale nastal problém. Ve věku od 55 let výše jste pro personalisty v podstatě mrtvola bez ohledu na to, co umíte, jaké máte vzdělání a zkušenosti.
Něco jako slušnost se nenosí
Celý život jsem se snažila volat zpět na zmeškaná volání, odpovídat na maily a zprávy, prostě se chovat tak, jak mě rodiče naučili, tedy slušně. Moderní personalisti to až na čestné výjimky neumí. Příkladem budiž jeden známý, bývalý manažer ve velkých firmách, později majitel vlastní firmy, který chtěl před důchodem pracovně ubrat a vrátit se do zaměstnání. Vedl si statistiku. Odeslal 121 odpovědí na nabídky práce, kterým jak vzděláním, tak zkušenostmi odpovídal. Odpovědělo mu jen pět firem, na osobní pohovor ho nepozvala ani jedna.
Moje zkušenosti jsou podobné. Ať už šlo o soukromou firmu, neziskovou organizaci nebo veřejnou instituci, jejich chování bylo stejné – bez reakce. Včetně těch, které měly na inzertním portále zaručenou reakci do dvou týdnů.
Jste moc kvalifikovaná
Když už někdo odpověděl, tak mě nejčastěji odmítli s tím, že jsem moc kvalifikovaná. Nejvíc mě to pobavilo u neziskovky, kde jsem se hlásila na přesně specifikovanou pozici s detailní nabídkou odměny. Nechtěla jsem nic navíc, ale stejně mě na pohovor s výše popsanou výmluvou nepozvali.
Mezitím neustále firmy pláčou, jak nejsou kvalifikovaní lidé. OK, když nechtějí mě na marketing, beru. Ale moje kamarádka v 53 letech nemohla sehnat práci, i když vystudovala chemii a celý život se věnovala oboru, včetně několika let práce v zahraničí. V Praze! Když si šéfka organizace zastupující HR experty v televizi stěžovala na nedostatek pracovních sil, napsala jsem jí, že personalisti zbytečně zatracují lidi ve vyšším věku. Co myslíte, odpověděla mi?
Do důchodu mi pořád pár let zbývá, ale jak to bude dál, netuším. Zatím píšu pro různá média, snažím se dál podnikat, ale moc optimisticky to nevidím. Obávám se, že stejně nebo hůř je na tom víc lidí s pár lety do důchodového věku. Škoda pro firmy, škoda pro stát.
Stalo se vám něco podobného? Diskutujte v komentářích
Zdroje: Autorský text – Mirka Mašková
Mirka Mašková se narodila v malém jihočeském městě. Od studií na gymnáziu se aktivně věnuje psaní, hlavně o kulturních a sociálních tématech, ale nevyhýbá se ani politickému a ekonomickému dění. Pracovala v několika PR a reklamních agenturách, kde psala pro české i nadnárodní klienty. Externě spolupracovala s několika redakcemi, psala komentáře, ale i rozhovory se zajímavými osobnostmi. V posledních letech pracuje jako copywriter a redaktor na volné noze. Doufá, že někdy dokončí dvě rozepsané knížky a námět na seriál promění v reálný scénář. Zatím na to nezbývá moc času, protože veškeré volno, které jí zbývá, věnuje rodině, přátelům a pomoci těm, kteří to potřebují.
Mám stejnou zkušenost, přišla jsem o práci v 51 letech, nikde mě nevzali, spousty pohovorů, bezvýsledně (vybrali jsme jiného uchazeče), našla jsem si práci v zahraničí až do doby, kdy mi vznikl nárok na český důchod.
Ano,stalo se mi to samé v 55letech. V tomto věku je prakticky nemožné sehnat práci a vzděláním to opravdu není.
Ano, prožila jsem si stejné kolečko. V mých 50letech majitel zkrachoval a navíc po pár letech zemřel. Takže peníze ,co mi měl vyplatit, jsem očekávala marně. Když jsem si je šla vyzvednout, tak se vyjádřil -„co tady chcete ,nic Vám nedám“. Na sociálce se se mnou odmítli bavit. Na finančním úřadě a pracovním mi sdělili ,abych se nesoudila, že nemám šanci a navíc můžu být ráda, že jsem měla práci. Tak jsem při částečném inv. důchodě 6500 Kč čistého přišla o neproplacenou dovolenou + výdělek /cca 24500Kč/ utřela nos. Navíc bývalý manžel odešel za mladou paní ,nechal mi dluhy, syna v polovině 2 ročníku učení /sotva jsem pro něho měla na cesty a svačiny/ . A lidé, kteří melou ,že práce je dost, ano je, ale za kolik Kč? .Z pracáku za almužnu si nekoupím boty, nevyperu prádlo, nezaplatím léky a nemám na cestu do práce nebo na úřad. Kdo neprožil -nepochopí. Denně jsem se modlila ,abych vše zvládla. Hlavně, že pan podnikatel ,byl 3x v létě u moře s celou rodinou a dvěma psy a v zimě 3-4x v alpách lyžovat. Dělníci byli i 3 měsíce bez peněz- nebylo na výplaty. V žádném případě mu to nezávidím ,ale když si chce hrát na podnikatele ,tak ať slušně zaplatí za tvrdě odvedenou práci.
Po 30 letech ve firmě přišla nadbytečnost, praxe, zkušenosti, škola, nic z toho nezaujme. Zcela stejný scénář, firmy neodpovídají, jste překvalifikovaná. 11 měsíců jsem byla bez práce. Nyní je mi 57, pracuji jako státní zaměstnanec, další zkoušky, o.k., v pořádku ale opět visí nad hlavou meč nadbytečnosti a propouštění. Nedovedu si představit, jak mám pracovat do 65 , jen další stres a strach že budu bez práce. Jak si potom máte vydělat na slušný důchod nikdo neporadí. Od politiků jen prázdná slova. Je to smutné a frustrující.