Rodinné návštěvy a všelijaká vánoční kulturní povyražení mi zabraly celé dva dny, takže fakt nebylo kdy psát. Pak jsem zase byla vytočená a nahněvaná na sousedy, takže jsem se potřebovala nejprve uklidnit, abych si tady jen nevylívala svá osobní trápení. Je přece tolik zajímavějších témat ke psaní. Třeba správná chůze.
Byla jsem se dnes s kamarádem na hodinku projít do sousední vesnice a zpět. Ušli jsme něco přes 8 tisíc kroků a splnila jsem si svůj denní limit (je nastavený hodně nízko, protože radost z překročení je mnohem efektivnější než deprese z nedosažení). Měla jsem pocit, že jsem po dnech povalování a nacpávání se konečně udělala něco pro své zdraví. Jenže pak jsem vzala do ruky dárek od Ježíška, knížku Každý krok se počítá. Po přečtení první poloviny jsem pochopila, že má radost byla předčasná.
Podtitul knihy zní Správná chůze – nejjednodušší cesta ke zdraví. Je plná obrázků a doporučení, ale napsali ji dva Němci, takže chvílemi jsem měla pocit, že správná chůze je složitější než návod k obsluze CNC stroje. Německý národ je prostě důsledný a vytrvalý. Intuici u nich nahrazují čísla, výzkumy, fakta. Pobavily mě hlavně výsledky studie, které prokázaly, že kavárenský povaleč dělá pro své zdraví více než vytrvalostní běžec, který své tělo neustále přetěžuje. Autor se sice snažil studii zpochybnit, mně ale připadla velice významná a důležitá.
Pokud jde o můj zdravotní stav, situace je téměř zoufalá. Prokazatelně trpím myofasciální bolestí zad. Slepením a zbytněním thorakumbální fascie. Mám impingement syndrom. Zamrzlá ramena. A zakrnělý psoas. Sice netuším, kde to v těle mám, zdali vůbec, ale podle popisu symptomů bych mohla stát medikům modelem. Nejzábavnější částí knihy je popis, jak vypadá správná chůze, která dává tělu správné impulsy, na rozdíl od špatné chůze, která dává, světe div se, impulsy špatné.
Především je třeba při chůzi co nejméně zapojovat svaly. Důležité jsou šlachy a vaziva, prostě fascie, které působí jako pružiny. Díky nim doskočí klokan 13 metrů a šerpa vynese 150 procent své váhy až do mraků. Ramena musíte povolit, aby vám ruce plandaly kolem těla v kmitech tam a zase zpátky. Hlavu nést vzpřímeně, a hlavně se na nic nedívat, protože pak se vám stáhnou první dva obratle. Důležité je na nic nemyslet, prostě jen být. Jakmile začnete na něco myslet, tělo ztuhne a je po všem. A na závěr nezapomeňte povolit čelist až do mírného pootevření úst.
Zkoušela jsem podle návodu chodit po domě, jen jsem na všechny ty příkazy musela myslet a povolovat a kmitat a otevírat hubu. Když jsem došla k zrcadlu, uviděla jsem idiota, kterého od opice dělila jen skutečnost, že chodí po dvou nohách.
Jsem ráda, že jsem vyděsila jen sama sebe, a nešla jsem se svým prvním pokusem na veřejné prostranství. Od té doby, co jsem v parku vyděsila pár nicnetušících pejskařů a vzbudila obavy o bezpečnost světa u několika maminek, už ani po venku neběhám. Ne každý náhodný kolemjdoucí je tak silný, aby pohled na mne a můj výraz v běhu vydržel. Natož na mé tělo, které když se dá do pohybu, je dokladem síly setrvačnosti ve vztahu ke hmotnosti tělesa.
Neumím běhat. Neumím chodit. Asi to risknu a zůstanu tím kavárenským povalečem, co občas v noci tančí a když se nikdo nedívá, jde se projít po krajině svou špatnou chůzí, s pohledem těkajícím po všem zajímavém kolem a čelistí pevně sevřenou, aby ze mne kromě krůpějí potu nekapaly žgryndy. Děkuju, Ježíšku, za zajímavý dárek. Kdybyste někdo potřebovali vtipný příspěvek do tomboly nebo něco pro úhlavního nepřítele, ráda knihu daruji dále. Je barevná. S obrázkama!
Vaše Bára (www.uzasnabara.cz)
Buďte první kdo přidá komentář