17 oken, 14 dveří a jedno okýnko. Kuchyňské linky, koupelny, skříně, koberce, kachličky, veranda. Dvě cesty do sběrného dvora, deset cest ke kontejnerům s tříděným odpadem. Zemědělci slaví dožínky, že mají sklizeno. My slavíme domalovánky, že máme uklizeno!
Kdyby tak mohly být příští týden Vánoce, byla bych nejšťastnější na světě. Můj sen o svátcích v čistě vymalovaném a uklizeném bytě by se stal skutečností.
Bohužel, do Vánoc to určitě nevydrží. Nevydrží to ani do podzimu. Už teď se některé krámy záhadně vracejí do prázdných prostor. Než udělám nějaké závěry, počkám, jestli se to bude dít i ve dnech, kdy budou někteří nejmenovaní členové domácnosti na dovolené. Protože dopadnout pachatele při činu se mi zatím nedaří.
Bolí mě levá kyčel a pravá ruka mi brní, i když zrovna nic nedělám. Ale dušička je v péří. Některé lidové moudrosti ověřené generacemi platí. Třeba že když si uděláte pořádek okolo sebe, začnete si dělat pořádek i v sobě. Mám plán a krok za krokem jdu za ním. Zatím teda trochu pajdám, protože naše okna velikosti dveří se dají umývat jen ze židle nebo žebříku, ale co bolí, to sílí. Ukončuji posledním dílem seriál „Stesky a nářky nad malováním“ a vracím se zpět do života. Úžasného života.
Pověsila jsem si do kuchyně rodinnou fotku, abychom tady byli pořád všichni pohromadě, i když budeme zrovna rozeseti po světě. Bydlet celý život na jednom místě (se dvěma pokusy žít jinde) má své výhody i nevýhody. Všichni k nám trefí a nás z toho, co doma nastřádaly tři generace, občas taky málem trefí. Závěr dne zní: Velký dům vyžaduje pokoru a velkorysý přístup k věcem i lidem, kteří se zde shromažďují.
Vaše Bára (www.uzasnabara.cz)
Buďte první kdo přidá komentář