Novinářka a spisovatelka Eda Kriseová (nar. 1940) napsala poutavý román o údělu Čechů, kteří přijeli v druhé polovině 19. století do Volyňské gubernie na výzvu carského Ruska, slibujícího lákavá privilegia při jejím osídlování. „Jenže štěstí není nárok, ale milost,“ jak se ukázalo v následujících neklidných časech. Kdysi pokojné soužití Poláků, Ukrajinců, Čechů a Židů, kteří zde žili, se naplnilo nenávistí i tragédiemi, při nichž zahynulo mnoho tisíců lidí.
Jan Sládek, druhý syn ze sedlácké rodiny na Žatecku, byl jedním z mnoha přistěhovalců, přijíždějících s nadějí, že se jim bude v nové zemi dařit. V Čechách se půdy nedostávalo, a tak mnozí lidé opouštěli vlast a zakládali nový domov v jiných zemích. Někteří z nich zvolili Ameriku, Jan se rozhodl pro Volyň. Roku 1870 tam odjel se svou ženou Andou. Usídlili se v Křemenci (Kremenec), kde Jan postavil pro svoji rodinu dům na náměstí, kde měl i pekárnu.
Eda Kriseová vypráví pohnuté osudy rozvětvené rodiny praděda Jana Sládka, v níž se jeho potomci na Volyni narodili. Druhá světová válka tragicky poznamenala životy většiny lidí, kteří zde žili. Někteří se zachránili z ruského a později německého jha útěkem, zatímco ostatní, pokud nepodlehli represáliím, zůstali. Za druhé světové války obyvatelé Volyně vítali Němce jako osvoboditele od útisku Sovětů. Ti před německým vojskem prchali do vnitrozemí a za sebou zanechávali zničenou zemi s vypálenými vesnicemi, aby Němci nic nedostali. Přitom se dopouštěli zločinů, rabovali, znásilňovali a zabíjeli nespočet lidí. V Křemenci docházelo k pogromům, nikdo si nebyl jist, zda přežije další den. „Vidět radost a zármutek jako dvě strany jedné mince není ještě tak strašné jako vidět pravdu,“ jak se ukázalo.
Válka zasáhla do života všech. Židovský mladík Andrej, jenž se zamiloval do Lízy, pravnučky Jana Sládka, poznal peklo koncentračního tábora. Přežil a po válce zval svoji milou v dopise, aby se s ním odstěhovala do Ameriky. Psaní se k ní ale nikdy nedostalo a ona netušila, co s ním je. Když se odpovědi nedočkal, odcestoval za oceán sám a později se v novém domově oženil. Jako ten, který přežil vyhlazovací tábor, cítil povinnost psát o všem, co on i jeho blízcí prožili, a zdokumentovat tak minulou dobu. Dlouho nezvěstný Lízin otec přežíval dvanáct krutých let v lágru na Sibiři. Vrátil se s podlomeným zdravím, odkázán na pomoc druhých. Líza se dostala zpět do Čech, kde působila jako lékařka.
Potomkům Jana Sládka se podařilo po letech znovu shledat a sdělit si, co každý z nich prožil. I když se doba změnila, udržovali kontakt i některé zvyky a tradice, upomínající na zemi, kde kdysi společně žili. Ačkoliv je prožité události poznamenaly, silné rodinné pouto jim vždy poskytovalo vzájemnou oporu, porozumění i lásku.
Druhé vydání (první bylo v roce 1997) vychází s ilustracemi Anny Novotné příznačně v době, kdy se na Ukrajině odehrává další válečný konflikt…
Zdroj: redakce – Dana Vondrášková (autorské dílo), prah.cz
Buďte první kdo přidá komentář