O životních ztrátách a způsobech, jak se s nimi vyrovnat
Další kniha pronikavých osobních příběhů navazuje na předchozí román Olive Kitteridgeová, za který americká autorka Elizabeth Stroutová (nar. 1956) obdržela Pulitzerovu cenu. Také pokračování životního osudu neohrožené Olive získalo srdce milionů čtenářů.
Stejně jako v první knize, o níž jsme také informovali, se i tento román odvíjí ve třinácti mistrných povídkách, jež jsou s Olive Kitteridgeovou buď přímo spjaty, anebo se týkají života jejích přátel, sousedů či dospělých žáků, jež ovlivnila. Je kousavá, nemilosrdně upřímná, a přitom hluboce empatická. Snaží se pochopit život druhých i ten svůj.
Olive, bývalá učitelka matematiky, žije v městečku Crosby v Maine. Po smrti manžela Henryho si zvyká na samotu, která jí do jisté míry vyhovuje. U někoho není pro svoji přímou povahu příliš oblíbená, ale mnozí to naopak oceňují, neboť vždy vystihne podstatu problému a dokáže několika slovy povzbudit nebo inspirovat. Líbí se to i ovdovělému Jackovi. „Vysoká, velká; bože, je to ale zvláštní žena. Hodně se mu líbila, měla v sobě takovou upřímnost – je to upřímnost? – prostě v sobě něco měla. Byla vdova a prakticky mu – tak to aspoň vnímal on – zachránila život.“ Sympatie jsou oboustranné, oba se sblíží a po několika letech se vezmou. Rozumí si, i když mají sedmdesátku už za sebou, a Jack je rád, že s ní může být konečně sám sebou. Po jeho smrti je Olive osmdesát dva let a cítí, jak na ni doléhá stáří. Tím, jak je někdy přehlížena, si připadá jako neviditelná. „Jdeš životem a myslíš si, že jsi někdo. Nemyslím to ani pozitivně, ani negativně. Ale myslíš si, že jsi někdo. A potom zjistíš, že už nejsi nikdo. A to je osvobozující.“
Poznává i další pravdy, jež si předtím neuvědomovala. Když se zamilovala do mladého doktora, který ji ošetřoval po infarktu, „zamyslela se nad tím, jak mohou lidé milovat ty, které sotva znají, a jak trvalá ta láska může být, také jak hluboká, i když je – jako v jejím případě – dočasná.“ Plně a bolestně pochopila, proč se její syn Christopher odstěhoval až do New Yorku. Poznává, že je na tom stejně jako kamarádka, svěřující se o své dceři, která ji jako matku sice milovala, ale nebyla jí blízká „Amy je na mě hodná, ale žije v Iowě a někdy si myslím, že když se dítě odstěhuje tak daleko, tak se ve skutečnosti snaží dostat od něčeho pryč. V tomhle případě si myslím, že to jsem já“.
Příběhy odkrývají opravdový život lidí, často raději předstírajících spokojenost, která jim ve skutečnosti chybí. Jako když rodiče mladé Lisy jsou vyděšeni sdělením, že jako domina konečně objevila, kdo vlastně je. Vysvětluje: „Víte, jen bych chtěla říct, že nám paní Kitteridgeová před lety na matice říkala – nikdy na to nezapomenu – jednoho dne se prostě zarazila uprostřed řešení nějakého příkladu na tabuli a řekla: „Vy všichni víte, kdo jste. Když se na sebe podíváte a budete si naslouchat, víte přesně, kdo jste. A nezapomeňte na to.“
Román, kterým Elizabeth Stroutová osloví a zasáhne, má zvláštní sílu – bez skrupulí obnažuje citlivá místa i staré rány, odkrývá jejich příčiny a přitom je umožňuje pochopit, což vede k úlevě a uzdravení. „No, takový je život,“ říká Olive. Nemůžeš s tím nic dělat.“
Proto nám také připadá tak důvěrně známá a blízká. Bez patetických projevů zdolává vlastní obtíže a chápe, co prožívají jiní. Jejich snahu po nalezení sebe sama oceňuje: „Myslím, že si vedete skvěle.“
Zdroj: redakce – Dana Vondrášková, Jota.cz
Buďte první kdo přidá komentář