J. Bernlef: Vyhasínání mozku Martina Kleina

Starší manželé Martin Klein a jeho manželka Věra žijí spokojeným životem v domě v Gloucestru, na pobřeží nad Bostonem, jsou spolu již padesát let. Martin, odjakživa ostýchavý a spíše uzavřený, je velice vnímavý a citlivý. S manželkou ho pojí dlouholeté pevné pouto. V poslední době, obzvlášť teď zimě, kde vše halí sníh, jako by zakrýval i to jemu dosud známé. Začíná pozorovat, že se mu zhoršuje paměť. Když si sedá s novinami, aby si něco promyslel, zjistí, že „problém je ale v tom, že si člověk stěží může promyslet něco, nač si nevzpomíná. Za žádnou cenu. Na ráno, na její žádost, abych došel pro dřevo. Možná jsem ji přeslechl. Ačkoliv říkala, že mě o to žádala dvakrát.“ Pokouší se začíst do knihy, ale slova se mu ne a ne seřadit do věty. Partii šachu vzdá, nemůže myslet na nic jiného než na mizející vzpomínky, a proto si netroufá snažit se myslet na to, jaké to bylo dřív. „Jenže co to vlastně jsou, ty vzpomínky. Něco jako sny. Člověk o nich může vyprávět, ale co jsou ve skutečnosti, jestli vůbec jsou, to člověk neví, to nikdo neví.“ Realita se mu vytrácí, nedokáže určit, co je minulost a co je nyní, zda je ráno nebo večer, jako by se stále více ocital v pro něj dosud neznámé krajině.

Martin Klein začíná mít stále více pocit, jako by ho někdo zavřel ve vlastním domě, kde občas tápe a nepoznává některé věci. „Někdy se mi myšlenky střídají tak strašně rychle, že je ani nedokážu domyslet, celého mě propláchnou a já pak musím plakat. A potom se zase všechno zastaví, ztuhne jako v laterně magice, zdá se, že se nic už nikdy nehne z místa, a já musím vstát a kousek se projít, aby se okolí zas rozhýbalo. Prostě jen tak popocházet, jinak bych totiž necítil, že někam patřím a že čas plyne.“

Jeho manželka je tou rychlou proměnou zaskočena. Je to kruté a nespravedlivé. Střídá se v ní vztek a smutek, že ho nemůže pochopit, že se na ni dívá z jiného světa, i když jindy je jeho tvář zase šťastná, ale to většinou jen na krátký okamžik. Snaží se mu do poslední chvíle poskytnout pomoc, být u něj. Ale ani její láska nedokáže postup nemoci zastavit. Martin prožívá zhoršení demence a je zmatený. „Jaké to je, když vím, že brzy vědět nebudu, že pomalu a jistě, ale v některých případech docela rychle a také jistě, ztratím to, co je mi nejbližší… sebe sama?“ Posadí se ke stolu s hlavou v dlaních. „Něco mi v ní myslí a v polou cesty toho nechá. Začne to myslet z druhého konce a znova se to ve mně zasekne. Jako auto, které zas a znovu vyplivne.“ Nerozumí nikomu… jen ještě vlastním slovům… jeho vlastní řeči… „Nemocný… na smrt nemocný… jenže neví, jestli ta nemoc vězí uvnitř, nebo vně téhle kůže… na hranici je bezvětří… stal se průsvitným bodem v prostoru.“

Martin intimně popisuje svůj stav člověka, jemuž vyhasíná mozek pokračující demencí od počáteční roztržitosti až po sugestivní popis: „Dopraví ho do prostoru s lůžky… do chřtánu mu strčí pilulku… zalijí ji vodou, jako by byl trychtýř… uloží ho do postele… a pak společně zavolají Good night a pak už je tma.“ …

Kniha, jež se dočkala padesáti vydání, vyšla česky dvakrát, rovněž jako audiokniha. Dostalo se jí značného uznání nejen u čtenářů a kritiků, ale také u odborné veřejnosti, a doporučuje se rovněž k četbě pracovníků v pečovatelských domech.

Zdroj: redakce – Dana Vondrášková, knihobaze.cz