Jak přežít den s vnoučaty a ještě si ho užít (fejeton)

Hlídání vnoučat – krásná představa o poklidném dni plném her, procházek a sladkého dětského smíchu. Jenže realita? Ta se často podobá malému dobrodružství na horské dráze. Když babička Lída s dědečkem Toníkem přijmou víkendovou výzvu v podobě dvou roztomilých, ale velmi energických vnoučat, netuší, že je čeká den plný nečekaných momentů, smíchu i drobných krizí. Ale hlavně – spousta lásky.

Lída s Toníkem přicházejí do bytu

Dcera Simona bydlí v malém bytě, naopak Lída s Toníkem bydlí v domečku se zahrádkou. Lída s Toníkem si nejprve vypijí kafe a pak poslouchají instrukce od Simony. Děti Barborka a Lukášek by měly být dopoledne venku, nejlépe na hřišti, kolem 13. hodiny by měla Lída ohřát oběd a po obědě ideálně chvíli spát nebo alespoň odpočívat. Pozdní odpoledne ideálně procházka v lese nebo hraní si her či čtení pohádek. Večer se Simona zase vrátí.

Lída s Toníkem vše odkývají

Babička Lída s dědečkem Toníkem vše odkývají a vydávají se s dětmi na hřiště. Oblékání je první problém. Barborka si oblékne vše naruby a Lukášek by se nejraději nechal obléknout. To však babička odmítá, ale Toník raději Lukáška oblékne, aby se děti dostaly vůbec na vzduch. Když prarodiče dětem s obtížemi nazují konečně boty, Lukášek se vydá poměrně rychle po schodech dolů. Babička Lída marně za ním volá, ať zpomalí. Lukášek je torpédo, které neumí zpomalit. Zato Barborka si ještě způsobně češe vlásky a dědeček jí popohání. Naštěstí Lukášek počká před vchodovými dveřmi do baráku. Uf. Jsme všichni a můžeme se vydat na hřiště.

Cesta ke hřišti

Cesta ke hřišti vede částečně lesem, částečně po silnici, která není moc frekventovaná. Barborku vezme babička za ruku, a to samé chce udělat dědeček Toník. Jenže Lukášek se nechce držet za ruku. Nastupuje zvýšení hlasu a vysvětlení, proč je to nutné. Lukášek sice asi trochu chápe, ale stejně se dědečkovi po čase z ruky vytrhne. Nicméně v lese to nechají prarodiče plavat a vezmou se za ruku všichni před silnicí. Lukášek se moc těší na hřiště a Barborka také.

Na hřišti si hrají další děti

Přirozeně na hřišti se děti a rodiče či prarodiče setkávají s dalšími dětmi. „Zapomněl jsem si vzít svoji lopatičku“, křičí Lukášek směrem k prarodičům. „Tak si půjč tady od kamaráda“, radí babička. „To není můj kamarád“, odpoví Lukášek. „Třeba se teprve skamarádíte“, opáčí Lída. „Já si chci hrát s babičkou a dědečkem“. Dobrá, dobrá, ale my lopatičku nemáme. „Tak jdeme domů pro lopatičku“, naříká Lukášek. „To ne, to bychom nestihli včas oběd a Barborka se chce houpat a zkusit prolézačky“. Lukášek by kdykoliv jindy na tuto variantu přistoupil, ale dnes si chce vydupat svoji lopatičku. Nakonec babička i dědeček povolí, Barborka se rychle zhoupne, ale protože je“ ta starší, rozumná holčička“, tak ustoupí.

Když se vrátí do bytu pro lopatičku, Lukášek vypětím usne….Barborka jde k němu a také odpočívá. Oběd je tedy daleko později a odpoledne si všichni hrají člověče, nezlob se, ale ze všech nejvíc se zlobí děda Toník, když ho někdo vyhodí z pole…….