O své babičce jsem vám, milí čtenáři, vyprávěla už několikrát. Ta samá babička krom jiných činností v důchodu nalezla zálibu ve spisovatelství. Psala články, básně i soutěžní příspěvky do časopisů, a dokonce se pokusila napsat román.
Jeden z jejích článků, sepsaný pod pseudonymem a nazvaný „Zlom charakteru“, v němž babi popisovala svoje neúspěšné manželství, rozvod s mým dědečkem a hluboké zklamání, jednoho dne otiskla Vlasta, která se v naší rodině pravidelně odebírala. Chodila nám v předplatném, takže každou středu jsem ji vytáhla ze schránky a doručila důležitě domů, neb mise vybírat schránku spočívala na mých dětských bedrech. Nejdůkladnějším čtenářem Vlasty byl u nás kupodivu můj táta. Ačkoliv knihy četl zřídka, noviny a časopisy přelouskal od první strany do poslední.
Jeho největší radostí bylo, když v textu objevil chybu. Ať už se jednalo o překlep, chybějící čárku, nebo – nedej bože – o hrubku, vítězoslavně pak s takovým „úlovkem“ obcházel celou rodinu, která do posledního člena musela obdivovat jeho postřeh, sokolí oko a znalost češtiny, ale zároveň se vysmívat tuposti korektorů a negramotnosti redaktorů příslušného deníku, týdeníku, měsíčníku, případně letáku. Na konci své triumfální exhibice táta vždycky vyhrožoval, že už jim TAM (myšleno do redakce) opravdu napíše a poradí jim, ať laskavě investují do pravidel pravopisu či brejlí korektora, k čemuž, naštěstí pro redakci, nikdy nedošlo.
Tím, že do redakce Vlasty poslala svůj výtvor, se babi nikomu z rodiny nepochlubila. Ba naopak. Osudnou středu, kdy svůj článek našla otištěný, byla jako na trní. Na jednu stranu byla hrdá, že jí něco publikovali, na straně druhé se styděla před svým zetěm, především v obavě z nepříjemné kritiky, kterou by nesnesla vůbec. Ne tak, kdyby tam – ó hrůzo! – našel nějakou chybu a zase by „redaktorce“ doporučoval návštěvu optiky. A tak babi většinu středečního odpoledne strávila číháním, kdy se domů vrátí moje máma, která v práci končila dřív než táta, aby se uradily, co počít.
Sotva cvakly domovní dveře, babi se k mámě vrhla a hrdě jí ukazovala svůj spisovatelský úspěch. Když se dostatečně pochlubila, jedním dechem vyhrkla: „Co s tím uděláme, aby to tvůj muž nezjistil?“
„Co s tím asi tak chceš dělat?“ opáčila máma. „Mohla jsi počítat s tím, že ti to vytisknou. A dobře víš, že tvůj zeť Vlastu přečte vždycky od první strany až po tiráž. Měla jsi to poslat někam jinam.“
Babička chvilku dlela v chmurných představách, v nichž užuž viděla, jak se jí zeť u každého sebepitomějšího článku v jakémkoliv plátku bude vyptávat, zda tuhle hrůzu psala taky, ale pak začala konstruktivně a málem nerudovsky uvažovat „kam s ním“, v tomto případě však ne se starým slamníkem, nýbrž s čerstvým časopisem.
Návrhy padaly různé:
- Řekneme, že Vlasta ještě nepřišla. (Zamítnuto. Táta by si došel na poštu sjednat pořádek.)
- Řekneme, že Vlasta tento týden nevyšla. (Zamítnuto. To by už táta opravdu volal do redakce a dožadoval se vrácení příslušného obnosu z předplatného či adekvátní náhrady.)
- Vytrhneme inkriminovanou stránku. (Zamítnuto. Táta kontroluje i správnost číslování stran, a navíc by to bylo vidět.)
- Řekneme, že výtisk roztrhal pes. (Zamítnuto. K tomuto incidentu jednou došlo a táta se tehdy dožadoval důkazu v podobě torza časopisu.)
- Řekneme, že malá (jako já) časopis ztratila. (Zamítnuto. Od branky, na níž byla schránka, k domovním dveřím činila vzdálenost asi tři metry.)
Dalším návrhům učinila přítrž máma, když babičku uklidnila, že je článek stejně otištěn pod pseudonymem, který táta nezná.
Večer, kdy táta s železnou pravidelností sáhl po svém oblíbeném časopisu, se babi odebrala velice rychle do postele.
Zatímco máma pletla, táta chvíli četl. Když se dobral ke „Zlomu charakteru“, vyhrkl: „Tohle…. – psala naše babka!“ (Toto oslovení užíval jen tehdy, když jeho tchyně nebyla přítomna.)
Máma ani nevzhlédla od jehlic: „Cože?“
„No tenhle článek, Zlom charakteru.“
„A ona je tam podepsaná?“ dotazovala se máma.
„Je tam jiné jméno, asi pseudonym, to na naši babku sedí…“
„Ale hloupost,“ odvětila máti nezúčastněně.
„Ale jistěže je to její, používá tady stejné formulace, které jsem od ní slyšel už nejmíň stokrát,“ připomínal můj táta v tu chvíli téměř lingvistu, který se dle obvyklých slovních spojení pokouší potvrdit Shakespearovo autorství právě objeveného rukopisu. „Ha! A navíc autorka píše jste s velkým j a to kromě babky už nikdo v celé střední Evropě nepoužívá…“
Máma nakonec kapitulovala a k tátovu velikému obveselení všechno vyklopila.
„No, postavy jsou sice ploché a téma takové plytké, ale napsané to má dobře a bez chyb… – teda až na to Jste.“
Protože se jí zeť nakonec ohledně článku nevysmál, rozhodla se babi využít rady mojí mámy publikovat (taky) jinde, a tak se nakonec charakter mého děda lámal ještě v několika jiných časopisech.
Zdroj: redakce – Olga Skálová (autorské dílo)
Buďte první kdo přidá komentář