Díky tomu, že u nás babička bydlela od mých dvou let, jsem do školky dlouho nemusela. Babička se vyžívala v mém hlídání, při kterém zvládla nejen vařit a postarat se o domácnost, ale ještě si se mnou i hrát na školu. K mé smůle však zcela opomněla hraní na školku.
Když jsem tedy v pěti letech musela absolvovat povinný rok návštěv této instituce, s babičkou jsme se první ráno loučily, jako bych měla být deportována k doživotní převýchově, a ne být z domu sotva pár hodin.
Zatímco já jsem si na nové pořádky zvykala jen ztěžka, babička velmi rychle přišla na to, že toto nové uspořádání jí poskytuje spoustu času, který může využít ke své oblíbené činnosti – psaní. Nedlouho předtím jí totiž otiskli několik povídek v různých časopisech, což jí vlilo sebevědomí do žil, a tudíž se rozhodla, že sepíše román.
Nejprve si během vaření a uklízení sem tam učinila nějakou poznámku rukou, ale jak se jí dílo rozrůstalo pod rukama, seznala, že je vhodné jej zachytit uceleně. Pravidelně proto během dne usedala k psacímu stroji a své rukou psané poznámky „přeťukávala“ na psacím stroji. Od toho okamžiku se do své práce zabrala do té míry, že všechno ostatní šlo stranou – a tak si zbytek rodiny musel na čas odvyknout od teplých večeří a podobného rozmazlování.
Babička svůj čistopis vždy pečlivě uschovávala, aby nemohl být:
- terčem kritiky, o kterou nestála,
- předmětem posměchu rodiny,
- možností zrazovat ji od cíle, který si vytýčila.
Na druhou stranu by se byla ráda pochlubila. Když se jí tedy jednoho dne máma, kterou trápily obavy, aby vznikající dílo nebylo náhodou o naší rodině, optala, o čem že ten její román bude, babi jí ochotně povykládala, že to bude částečně autobiografický román (v mámě hrklo jak ve starých pendlovkách) o tom, jak se dcera živnostníka zamilovala do chudičkého chlapce (máma se uklidnila), a že to celé skončí happy endem.
Babička cizí slova přímo zbožňovala, ačkoliv jí někdy jejich význam trochu unikal. Protože se dvě hlavní postavy jejího románu nevzaly (mladík dal přednost jinému děvčeti), měla rodina nad čím přemýšlet: jestli babi za „šťastný konec“ považuje to, že se hlavní hrdinka vyhnula sňatku, či fakt, že se onen mladý muž ukázal být vlastně nespolehlivý a pro dívku bylo dobře, že si ho nevzala.
Nothing Found
Babička nakonec své dceři román přečíst dala, ale popuzena tím, že se máma nekácí v obdivu, zase jí čistopis zabavila. Máma následně s úlevou zbytku rodiny oznámila, že tohle babičce při zdravém rozumu nikdo nevydá. A měla pravdu. Z nakladatelství přišel dopis s doporučením, aby babička příběh přepracovala a nabídla jako scénář pro televizi.
V naší rodině se opět vedla pře, zda se nakladatelství chtělo takto elegantně zbavit autorky anebo zda mínilo potrestat scénáristy československé televize. Ovšem babičku jsme pochopitelně utěšovali tím, že by se měla nadále věnovat spíše krátkým povídkám, přičemž jsme poukazovali na její dosavadní úspěchy.
Vzhledem k tomu, že mně se tou dobou podařilo zorganizovat ve školce malý převrat pod heslem: „Tyhle blafy, co nám tu servírujete na oběd, jíst nebudu, moje babička vaří líp!“, pročež následně učitelky doporučily, abych instituci navštěvovala pouze na dopolední vyučování a ještě před obědem abych zmizela, se všechno vrátilo jakž takž do starých kolejí: babička měla dopoledne čas právě tak na svoje povídky a v poledne mě přišla vysvobodit ze spárů předškolního vzdělávání.
Zdroj: redakce – Olga Skálová (autorské dílo)
Buďte první kdo přidá komentář