Jan Kačer: Zadními vrátky

Jeho nová, již čtvrtá kniha nese název Zadními vrátky a těmito „vrátky“ nás Jan Kačer vpouští jako přátele do svého života. V proměnlivém rytmu a síle slov, místy plných poezie, jež není zákonitě poetická, oživuje dřívější prožitky. Vzpomíná na dětství v rodných Holicích, na laskavou, milující maminku, o deset let staršího bratra Pavla, strejdu Pepíka a tatínka, jehož ani nestačil dobře poznat. Po bankrotu svého obchodu s obuví, kterou vyráběl, a zprávách, jak se Němci začali chovat k Židům, si vzal život.

Jan Kačer píše o lásce k divadlu a s úctou k hercům, scénáristům, režisérům a umělcům, s nimiž spolupracoval a jež obdivoval. S mnohými ho pojilo dlouholeté přátelství. K nim patřili Josef Abrhám, Libuše Šafránková, Táňa Fischerová, Evald Schorm, Alois Bejblík, Petr Skoumal, František Vláčil, světově známý scénograf Josef Svoboda nebo malíř a scénárista Luboš Hrůza. S posledně jmenovaným a skupinou dalších umělců přešel z ostravského Divadla Petra Bezruče do Prahy, kde se stali spolu zakládajícími členy slavného Činoherního klubu. Jan Kačer porovnává současný stav divadelního umění s dobou, kterou zažívala jeho generace. Říká: „Každý umělecký čin v oblasti tvorby má ctižádost sdělit i zdánlivě nesdělitelné. Za konkrétní větou i divadelní akcí se skrývá poselství. Čím větší je dílo a umělec, tím větší a širší záběr v myšlení a poznání aktivního diváka zaujme.“

Cituje slova Mnicha z Čechovova Černého mnicha v Laterně magice Alfréda Radoka: „Můj milý, úplně zdraví a normální jsou jenom tuctoví a všední lidé. Těm jsou závrati ducha cizí, ba dokonce podezřelé. Musíš si vybrat, chceš-li být zdravý a normální, běž do stáda.“ Vyslovuje poctu těm, kteří se vymykají a dokážou zachytit a předat pravdu: „Jenom v kráse se pravda nekonečně ukrývá. Snílkům minulým, vynálezcům i Radokům.“

Popisuje svoje působení v cizině, zejména hostování v Národním divadle v Oslu i nevšední setkání s Ingmarem Bergmanem. S touhou „po pravdivém, poctivém, společně platícím slově“ mluví o své práci i vztahu k rodině a zamýšlí se o životě. Vyjadřuje hlubokou lásku a obdiv k Nině Divíškové, své dlouholeté životní partnerce, s níž má tři dcery. Upřímně a bez příkras píše o stáří, kdy „tělo odumírá, duše žije“ a je přitom přesvědčen, že „co je pravé, vydrží dlouho.“ Vztahuje se to v plné míře rovněž na jeho novou knihu vzpomínek a úvah.

Místo doslovu napsala dcera Simona Kačerová vtipné „Desatero přežití“ pro herecké děti a v příspěvku „Chceme mámu“ se láskyplně vyznává dcera Klárka Cimburová-Kačerová. 

Zdroj: redakce – Dana Vondrášková, eminent.cz