Moje cesta životem
Světově proslulá bioložka a antropoložka Jane Goodallová (nar. 3. 4. 1934 v Londýně) dlouholetým zkoumáním chování šimpanzů ve volné přírodě odhalila důležité poznatky o jejich životě. Ve své autobiografii se ohlíží za naplněným životem, v němž mohla uplatnit zájem a lásku ke zvířatům a přispět k jejich ochraně. Za obětavou a přínosnou práci byla vyznamenána mnoha cenami a vysokými řády.
Svoji životní cestu zachytila v knize sepsané roku 1999 a aktualizované v roce 2003. Dává v ní nahlédnout do soukromého a pracovního života, snů i plánů, seznamuje s rodinou a lidmi, kteří ji ovlivnili. Zachycuje čtyřicetiletou odbornou práci v Africe, zasvěcenou životu šimpanzů, již vnímá spolu s mravními hodnotami a nadějí v budoucnost jako poselství „lidské podstaty a vztahu lidí ke zvířatům, s nimiž sdílíme tuto planetu“.
Jane Goodallová vyrůstala ve šťastné, duchovně založené rodině, která její vášeň pro přírodu a zvířata podporovala od útlého dětství. Později se zajímala také o filozofii a chtěla se stát básnířkou. Velký sen o Africe, vyvolaný obdivem k Tarzanovi, pánu džungle, se jí splnil, když ji kamarádka pozvala na rodinnou farmu v Keni, kam přijela v roce 1957. Nedlouho poté se seznámila s Louisem Leakeym, věhlasným paleontologem a antropologem, který jí umožnil vědecké zkoumání šimpanzů v Národním parku Gombe v Tanzanii „v naději, že když lépe pochopíme chování šimpanzů, umožní nám to pohlédnout do naší minulosti“.
Období objevů pro ni patří k jedněm z nejšťastnějších. Překvapilo ji zjištění, že šimpanzi vyrábějí a používají nástroje, které si umí zhotovit, jak jí to předvedl šimpanz David Šedovous, jehož si oblíbila pro klidnou a důstojnou povahu. „Neminul den, kdy bych se nedozvěděla něco fascinujícího o jejich životě.“ Místo do té doby běžně používaných čísel dávala Goodallová šimpanzům jména, všímala si jejich osobnosti a dokázala se s nimi jako dosud jediná sblížit natolik, že ji přijali mezi sebe. Umožnilo jí to mnohem podrobněji poznávat rodinný a sociální život, plný složitých vztahů, a zpochybnit dosud zažité představy. I ona sama však musela po čase poopravit počáteční dojem prvních deseti let, kdy věřila, že šimpanzi jsou v mnohém lepší než lidé, dokud nezjistila, že stejně jako my mají svou temnou stránku, dovedou být agresivní, brutální a válčit.
Ačkoliv ne vždy bylo v Africe vše idylické a zažila i otřesnou událost, preferovala život v pralese oproti materialistickému „civilizovanému“ městskému životu. „Les a duchovní síla, která ho tak opravdově prostupuje, mi přinášely „mír, jenž překoná veškeré poznání.“ V závěru naléhavě vyznívá její poselství o ochraně Země, jemuž se věnuje rovněž Institut Jane Goodallové, který založila.
Jane Goodallová, obdivuhodná žena, jež zasvětila svůj život dobru druhých a příznivému životu na Zemi, se snažila ve své duchovní autobiografii odpovědět i na otázky, které jí často lidé pokládají, včetně víry, duševního života, životní filozofie i její důvěry a naděje v budoucnost. „Snažila jsem se napsat svůj příběh s upřímností – jaký by jinak mělo smysl ho psát? Budu ráda, když kterákoli část mé filozofie a víry pomůže čtenářům na jejich vlastní cestě – moje práce pak nebyla zbytečná.“
Zdroj: redakce – Dana Vondrášková, kazda.cz
Buďte první kdo přidá komentář