Klinická psycholožka Janina Scarletová (nar. 1983) se narodila a vyrůstala v židovské rodině na Ukrajině. V důsledku traumatických prožitků se rozhodla studovat psychologii a vyvinula unikátní „terapii superhrdiny“. Kombinuje prvky kognitivně behaviorální terapie s terapií akceptace a závazku. Za svoji přínosnou práci obdržela cenu Eleanor Rooseveltové za lidská práva.
Rodina Janiny Scarletové byla postižena důsledky černobylské katastrofy i nenávistnými reakcemi pro svůj původ. Proto se v roce 1995 přestěhovala do USA. Janina trpěla migrénami a posttraumatickou stresovou poruchou, jež může propuknout po nečekaných událostech, ohrožujících život či osobní jednotu. V jejím případě se k tomu přidalo šikanování a výsměch třeba kvůli tomu, že je radioaktivní. Tyto události, jimž musela čelit, ji přiměly ke studiu psychologie, aby se dostala z pozice oběti. Posílená prožitými zkušenostmi i nabytými odbornými znalostmi začala pomáhat lidem s podobně těžkou minulostí.
Dosud se stále má za to, že lidé prožívající bolest, depresi, úzkost či jinou formu duševní nemoci jsou jen „slabí“ a měli by se „víc snažit“, aby byli v pořádku. Tak manipulativně je někdy vnímá jejich okolí. „Pravda ale je, že utrpení není slabost, je to základ, díky němuž můžeme objevit svou vnitřní sílu“, vysvětluje Janina Scarletová. Součástí její léčivé terapie přijetí a odhodlání, kterou druhým poskytuje, je naučit se vědomě přijímat to, co je mimo naši kontrolu, a přitom dokázat smysluplně žít v souladu se základními hodnotami. Znamená to, že není třeba potlačovat své emoce, nebo se hlavně „soustřeďovat na to pozitivní“, ale jde o ochotu zpracovat bolest nebo úzkost a přijmout způsob, jakým se s ním vyrovnáme, abychom poznali a posílili sebe sama.
Stává se, že lidé s depresí v nás vyvolávají podrážděnost a negativní emoce, a tyto naše reakce v nich mohou podněcovat prchlivost či hádavost. Potlačují jimi a zároveň zase vyvolávají svoji emoční bolest, když se odsuzují za to, že ji cítí. V důsledku toho se mohou od ostatních izolovat, přestože leckdy potřebují od těch, kterým na nich opravdu záleží, laskavý soucit a vhodný způsob podpory. Zotavování není časově ohraničeno ani neexistuje „jediný zaručený“ způsob, jak se s bolestí vyrovnat. Situaci může ztěžovat i mylná představa, že mluvit o tom, co druhý prožívá, je projev slabosti, ačkoliv sociální podpora usnadňuje postup uzdravování duše. Nemůže sice vrátit, co jsme ztratili, ani nás nezbaví toho, čím procházíme, ale umožní lépe zvládat obtížné životní výzvy.
Tato kniha ukazuje, jak svou bolest pomalu otevírat a mírnit trýznivé prožitky, jež v sobě neseme, a předkládá způsoby, jak se s nimi vypořádat. Lze tak eliminovat riziko závislosti na „bezpečné zóně“, pokud se vyhýbáme snaze po uzdravení nevhodnými návyky (nekonečné vysedávání před televizí, hraní her, zahánění nepříjemných pocitů jídlem, spánkem, alkoholem či návykových látek). Čím více se bolesti snažíme vyhnout, tím více ji pak můžeme pocítit v budoucnu.
Autorka nabízí laskavým způsobem pomoc, jak se z bludného kruhu vymanit, a motivuje radami, co má člověk dělat, když jeho dosavadní snaha nestačí.
V druhé části knihy popisuje krok za krokem, jak v praxi postupovat a zvládat i empatický distres nebo sociální nespravedlnost. Čtenář se dozví, jak překonávat překážky a selhání, naučí se přijímat pomoc, utvářet si vlastní hranice, najít svůj hlas a odhodlat se ke změně.
Kniha vychází v překladu Mgr. Miliny Krajčovičové.
Zdroj: redakce – Dana Vondrášková (autorské dílo), grada.cz
Buďte první kdo přidá komentář