Respektovaný britský prozaik Julian Patrick Barnes (nar. 1946) obdržel v roce 2011 prestižní Man Bookerovu cenu. V mistrovském díle Hukot času konfrontuje na příkladu geniálního hudebního skladatele Dmitrije Šostakoviče svědomí člověka s morálními hodnotami, krutě zkoušenými totalitním režimem.
Román je fiktivní biografií slavného ruského pianisty a skladatele Dmitrije Dmitrijeviče Šostakoviče (1906-1975), vyrůstajícího v Petrohradě v rodině vzdělaných a hudbymilovných rodičů. Výjimečné nadání prohloubil studiem hry na klavír na Leningradské konzervatoři, kam byl doporučen A. K. Glazunovem, jenž mu pomohl i stipendiem ve studiu skladby. Šostakovič už zaujal svojí absolventskou prací, 1. symfonií f moll op. 10, s níž slavil velké úspěchy doma i v zahraničí. Emoce silně prožíval, ale ve vztazích je nedovedl vyjádřit. „Domníval se, že ví, co chce, dostal, co chtěl, pak už to nechtěl, a když o to přišel, chtěl to zase zpátky.“ Jak Barnes poznamenává „Tak jako tak, vlastní povaze se uniknout nedá. I ta je součástí osudu.“
V tvůrčím rozletu jej výrazně omezoval stalinský režim, určující, jak má vypadat umění pro lid. Nepřátelství vůči „buržoaznímu“ umělci naplno propuklo po úspěchu jeho opery Lady Macbeth Mcenského újezdu. Při prvním provedení v lednu 1934 v Leningradě sklidila ovace a byla s nadšením přijata i v Americe, v Evropě, roku 1936 rovněž v Praze a Brně. Osudným zvratem bylo její představení 26. ledna 1936 ve Velkém divadle za účasti Stalina s Molotovem, Mikojanem a Ždanovem. O dva dny později vyšel v Pravdě kritický článek, jímž redaktoři, kteří zprvu dílo chválili, ho nekompromisně napadali a opera byla zakázána. Její tvůrce byl pak nucen ji přepracovat podle požadovaných změn.
Julian Barnes sleduje Šostakoviče od doby studií, tvůrčích úspěchů, po tísnivý čas nejistoty, kdy jako otec nastávající rodiny se připravuje na výslech NKVD i možné tragické důsledky. Jeho dříve oslavovaná hudba podle vládnoucího režimu náhle „sešla z cesty, po níž kráčí sovětské umění“ a byla nepřijatelným dílem „dekadenta“ tvořícího „zmatený proud zvuků“, jak zaznělo v oficiálním pranýřování. Aby mohl dále komponovat, byla nutná ponižující veřejná omluva s přiznáním svých omylů. Po válce byl Šostakovič využit k propagandistické cestě po USA. Jako autor vlastenecké „Leningradské“ symfonie, již napsal v období stalinských čistek, v nichž zahynuli i jeho blízcí přátelé, musel v Americe plnit přání strany a odsuzovat část svojí nebo Stravinského práce, ačkoliv ho obdivoval. Zažíval hanbu a trýznivé duševní stavy, jež se zhoršovaly pod dalším nátlakem strany, aby v ní působil jako předseda Svazu skladatelů Ruské federace. Projevilo se to na zhoršujícím se zdravotním stavu s vírou, že „smrt osvobodí jeho hudbu“ a jeho z života.
V emotivně působícím románě Barnes odhaluje pronikavým pohledem soukromý život Dmitrije Šostakoviče, člověka silných emocí, geniálního umělce, jenž je nucen svádět vnitřní boj se svědomím a s neúprosnými požadavky totalitního teroru a vystupňovaného morálního nátlaku. Barnes umožňuje nahlédnout do složitého období v rovině historie i osobní, kdy se bezuzdně projevuje působení moci na umění a svobodu člověka, v jehož důsledku je nucen plnit jinak nepřijatelné požadavky až na hranici vytrvalosti a odvahy, a to za cenu často nejvyšší, jakou je schopen obětovat.
„Osud je jen velké slovo pro něco, s čím nedokážete nic udělat. Když život prohlásí ‚a tak…‘, kývnete a hned to nazvete osudem.“
Zdroj: redakce – Dana Vondrášková, euromedia.cz
Buďte první kdo přidá komentář