Patřím mezi pamětníky, ať chci nebo ne, takže předpokládám, že i vám bude název článku připomínat pořad Haničky Zagorové. Přesto jsem své zamyšlení nazvala takto, protože se mi často prostě stává, že nemůžu spát.
Jak ráda říkám, jsem žena mladá, ale už dlouho. Rozhodně jsem mladá a schopná, alespoň podle tabulek. Stále ještě můžu, podle statistických propočtů, zachraňovat naše národní hospodářství, o čemž svědčí ještě několik pracovních let, které mne čekají před odchodem do důchodu.
A tak řeším, jak se naučit být IN a nebýt OUT, snažím se být alespoň o půl kroku před mladšími kolegy a zjišťuji, že mne práce baví, ale stojí mne to stále víc sil.
Budím se nad ránem buď bolestí těla, nebo tzv. výčitkami svědomí. Přemýšlím, co jsem nevyřídila v práci nebo zapomněla udělat doma. Hledím do stropu a nemůžu spát. Uvažuji nad tím, jak běží čas, jak je možné, že už jsem babička, ale s mým mužem se stále ještě cítím někdy jako ta holka před desítkami let, když jsme se poznali. Jak je možné, že to, co jsem ještě včera žila, je dnes historie.
Hledám odpovědi na nevyřčené otázky, protože nemůžu spát. Ptám se, jestli si ještě zatančím až do rána na nějakém bále, jestli a kolikrát si vychutnám východ nebo západ slunce u nás na zahradě nebo u moře s mým mužem. Ptám se sama sebe, jestli budu pro svá vnoučata stejně milovaná babička, jako je má máma pro mé děti, jestli a kolikrát ještě pocítím ty nádherné chvíle absolutního štěstí, které mi osud sem tam dopřál.
V tom nočním tichu se zamýšlím nad svými přáními a obavami, v myšlenkách promlouvám se svými blízkými. Řeším věci, na které přes den není prostor, a tak se objevují třeba i v noci. Jako kulisu si často a ráda v takových chvílích pouštím filmy nebo písně mého mládí. Pomáhají mi vzpomínat, přemýšlet a… usínat.
Zdroj: redakce – Zdena Mášová, TheSpruce.com
Buďte první kdo přidá komentář