Ráda chodím do kina. Je to trochu jiné, než když si pustíte film doma. A zvláště od té doby, kdy už jsou kina panoramatická, zvukově na takové úrovni, že máte dojem, že letadla prolétávají kolem diváků, a promítání ve 3D, to je něco úžasného.
Ale do kina jsem ráda chodila od malička. Pamatuji si, že snad první pohádka, kterou jsem v kině viděla, byla Šíleně smutná princezna a tento film mám ráda dodnes.
V první třídě jsme šli se školou na film. V deníčku jsem donesla poznámku od učitelky, že máme přinést patřičný obnos. „Na co jdete?“ ptali se mě bráškové. „Na film Hej, rup!“ odpověděla jsem. Bylo to v roce 1969 a chvíli panovalo takové kulturní zmatení. „To není možné!“ vyřvávali moji bratři a káceli se. I začali vypočítávat, kolikrát byli na filmech typu Příběh opravdového člověka a Lenin v říji – to není překlep, ale takto omylem překřtil ten film, který se ve skutečnosti jmenoval Lenin v říjnu, jeden z mých bratrů, když se ho naši ptali, na čem že se školou v tom kině byli.
Když jsem povyrostla, chodili jsme s bratry do kina hodně. V našem městečku se promítalo jednou týdně. Máma nám vždycky peníze na vstupné ochotně dala se slovy: „Ale slíbíte mi, že mi, až se vrátíte domů, nebudete vyprávět celý film.“ Což byla slova zbytečná, protože ihned po příchodu jsme jí samozřejmě celý film odvykládali, částečně i zahráli. Přitom jsme se doplňovali, upozorňovali, na co právě vyprávějící zapomněl, překřikovali se, skákali si do řeči… Chápu, že ji to nebavilo. S úlevou kvitovala, když se promítal film, který jsme shledali nevhodným našeho zájmu, nebo když do kina šel jenom jeden z nás.
Pak, to už já jsem byla na střední škole, a bratři byli na školách v jiných městech, ale na víkend jezdívali domů. Vždycky jsem hlídala program, a pokud se nám film zdál být dobrý, šli jsme na něj. Tak se jedou stalo, že po příchodu z kina jsme došli všichni rozřehtaní a nebyli jsme schopni ani vykládat obsah. „Ale to jsem nevěděla, že jste šli na komedii,“ pravila babička. „A to musela být teda hodně dobrá, když se chechtáte ještě teď,“ dodala máma. „No nebyla to vlastně komedie a ten film taky nestál za to,“ vylezlo z nás mezi smíchem.
A popsali jsme příhodu: Už jsme byli usazení a najednou, pár řad před námi, se strhla hádka o místo. Přivolaná uvaděčka to celé vyšetřovala a zjistila, že jeden (dnes bychom řekli bezdomovec) sedí na špatném místě. Návštěvník se nakonec omluvil a vysvětlil, že neumí číst. „To bych se nasmál, kdyby ten film byl s titulky!“ provolal jeden z mých bratrů na celé kino. Film s titulky byl. Dostali jsme záchvat smíchu, který nešel ovládnout. Nejdřív se smáli všichni, ale pak jenom my, nemohli jsme se na sebe vůbec podívat.
„Vy jste ale oškliví, místo, co byste to tomu chudákovi četli nahlas, smějete se cizímu neštěstí. A to se vám jednou vrátí!“ pokárala nás babička. „No, venku je zima, tak se alespoň ohřál.“
A že se nám to skutečně vrátilo. Toho důkazem byla další návštěva kina, kdy babi, která ráda plánovala rodinné akce, rozhodla, že se půjde do kina kolektivně. Promítala se tehdy komedie Marečku, podejte mi pero. Lístky babi zajistila a šlo se. Kino bylo plné do posledního místa. Vždyť jen naše rodina zabrala skoro celou řadu. Táta seděl uprostřed mezi mámou a babičkou. Podařilo se mu tehdy – protože den předtím se nevyspal, jelikož hrál na nějaké zábavě – usnout ještě někde mezi koncem týdeníku a titulky filmu. A pak to začalo. Tedy táta začal – chrápat na celé kolo. Máma s babi do něj střídavě šťouchaly a on, nevrlý z probuzení, jim nadával, ať do něj laskavě přestanou strkat.
Babi, jak byla zvyklá jako hůř slyšící mluvit nahlas, protože na jedno ucho neslyšela a z druhé strany se jí dostávalo pouze přídělu tátovy produkce, pro jistotu oznamovala celému okolí, že slyší leda to chrápání. Máma se to snažila ještě maskovat, když tátovi nabídla sáček s cukrlaty, která vytáhla z kabelky, ale moc to nepomohlo, táta, aniž by nám jediný nabídl, je během chvilky „slupnul“, pak usnul znovu a posílen cukrem „řezal“ s daleko větší razancí.
Z filmu jsme neměli nic a utekli jsme ještě, než se stihlo rozsvítit. Naštvaný otec dorazil s půlhodinovým zpožděním a obvinil nás, že jsme ho v kině zapomněli. Z budovy ho prý vyprovodily až uklízečky. „Víckrát s vámi nikam nejdu!“ vyhlásil. Zbylým členům rodiny se ulevilo.
Máma po jeho demonstrativním odchodu vyhlásila, že za peníze ušetřené na jeho vstupném si alespoň budeme moci koupit bonbóny, které si mezi sebe spravedlivě rozdělíme.
Zdroj: redakce – Olga Skálová (autorské dílo)
Buďte první kdo přidá komentář