Kniha, kterou by si měl přečíst každý, koho máte rádi

Každý z nás si čas od času klade otázku: „Proč?“… „Proč nejsem šťastná?“, „Proč mé dítě zlobí?“, „Proč mne opustil“? „Proč se mi nedaří v práci?“, „Proč nemohu odpustit?“ Philippa Perry takové dotazy považuje za nesprávně položené a doporučuje, abychom se spíš ptali: „Jak?“ Tak jsou uvedena i čtyři hlavní témata, jimiž se v knize zabývá: Jak milujeme, Jak se hádáme, Jak se měníme a Jak nalézáme spokojenost. 

„Přesně takoví, jací jste, jste dostatečně dobří. Jste silná a milující lidská bytost, jež se během své cesty životem každým krokem učí a rozvíjí,“ cituje autorka dr. Susan Jeffersovou, uznávanou v oblasti seberozvoje, a dodává, že jsme zároveň „zranitelnými lidskými bytostmi, jež se musejí naučit, že větší sílu vyžaduje přijmout vlastní zranitelnost než se držet povrchní masky předstírané síly“. 

V kapitole věnované otázce, jak milujeme a formování silných a smysluplných spojení s druhými a se sebou samými, vysvětluje naši potřebu někam patřit a důležitost takových spojení (s rodinou, komunitou, jiné osobě, ale také třeba projektu). Autorka dokládá na konkrétních příkladech klientů, jak utváříme pouta, píše o způsobech přátelství, mýtu dokonalosti, o strachu z „navždy“ nebo o tom, že posedlost není láska a vztah je víc než sex. Zmiňuje sílu odevzdání a zároveň udržování silného „Já“. Upozorňuje také na negativa černobílého vidění používajícího slova „každý“, „nikdo“, „nikdy“, jimiž se vyznačují fráze jako „nikomu na mně nezáleží“, „každý myslí jen na sebe“ apod., protože nenechává prostor pro výjimky a neumožňuje prožívat život v jeho škálách. Nevyplatí se zaměňovat známé za pravdu. 

V části knihy nazvané „Jak se hádáme“ se Philippa Perry zaměřuje na konflikty v osobním a pracovním životě a nabízí způsoby řešení situací vzniklých z nedorozumění nebo vzájemných střetů. V kapitole „Jak se měníme“ připomíná, že stěžujeme-li si, jak se k nám druzí chovají, je zapotřebí začít u sebe a uvědomit si, jaké pocity přitom v sobě vyvoláváme, neboť ty pak ovlivňují naše další chování. 

Dozvíme se, co dělat, jsme-li rozrušeni, abychom se uklidnili a mohli lépe reagovat a odpoutat se od myšlenek začínajících slovy „musíš“ anebo „měl(a) bys“. Mohou pramenit z ustálených návyků či snahy dělat, co se od nás očekává, a nechat si líbit i to, co nechceme. Strach to změnit v nás zároveň potlačuje vnitřní rozvoj a rozlet, ačkoli změna bývá osvobozující.