V našem městě máme kouzelnou velkoprodejnu potravin. Každý zákazník, který do ní vstoupí, se stane neviditelným. Tedy my se navzájem vidíme, občas si i povídáme.
Ale když se přiblížíme k nějaké dvojici prodavaček, vím naprosto jistě, že polkneme pilulku neviditelnosti. Fakt zázrak!
Stojím u regálu se zbožím a snažím se, marně, přečíst miniaturní písmenečka na etiketě. Vtom zmizím. Dvě prodavačky, jedna zleva, druhá po pravé straně, totiž začnou vést hlasitý dialog, jako bych tam nebyla. Takže tam asi opravdu nejsem.
„Proč sem dneska všichni lozí? Však máme otevřeno i zítra,“ ptá se ta nalevo. „Se pominuli asi. Od rána jsem se nezastavila. Nevím, co zase všichni blbnou,“ odvětí ta vpravo. Já stojím mezi nimi a přemýšlím, jestli třeba nemám zkusit chytit jednu z nich za ruku nebo tak něco. Jako jestli jsem fakt neviditelná, protože v reálném světě se o mně dá říct mnohé, ale že bych byla přehlédnutelná, tak to jen stěží.
„Já už to nevyskládám, já mám teď svačinu. Ať si to přijdou koupit jindy. Já už na to nemám nervy,“ vysvětlí svou složitou životní situaci levá prodavačka. „Je to marný, běž se najezt. Oni tu stejně budou camrat celý den,“ uzavře dialog pravá prodavačka.
Vrátím tiše krabici do regálu a ovládnu touhu najet nákupním košíkem aspoň jedné z nich na kotník.
Já jim rozumím, možná je i chápu. Práce s lidmi je vždycky náročná. Myslet si mohou cokoliv, třeba si o tom povídat při svačině v šatně. Ale mluvit o zákaznících jako bláznech, co si jdou do obchodu nakoupit, když mají otevřeno, to je fakt místní specialita. Nebo je vám to taky povědomé?
Trvá to léta. Ať byl manažerem prodejny kdokoliv, ke změně mindsetu u personálu zjevně nedošlo. V našem supermarketu se prostě nadává na lidi před lidmi. „Nevolej nikoho na tu další pokladnu, ať si počkají. Aspoň budou vědět, že nemají nakupovat v neděli,“ pamatuji si další z hlášek pokladních. Na rozdíl od druhého supermarketu ve městě, kde zboží lítá z pásu jako z kulometu, se tady na rychlost nehraje. To mi vcelku vyhovuje, dokud pokladní nedští oheň a síru na nás, zoufalce v dlouhé frontě. Pitomce, co přišli nakupovat v neděli.
Cimrman to zachytil už ve své Hospodě na Mýtince. Prostě máme prodavačky, které by jejich práce bavila, kdyby jim do obchodu nechodili lidi.
Nikdo by nic nebral z polic, nikdo se na nic neptal, nikdo by si nic nekupoval. Obchod by zel prázdnotou a dokud by ho nezavřeli a nevyhodili je na dlažbu, mohly by v něm nadávat na lidi dle libosti.
Proto je fajn nakupovat v malých obchůdcích, kde vás znají a zdraví, a dokonce se na vás usmějí. Tady jsem vidět pokaždé. Ano, vím, spousta lidí nakupuje on-line bez front a hloupých řečí. Ale já mám ráda ty malé zdvořilosti, které ještě dělají svět kolem nás snesitelným, a ráda si za ně připlatím.
Zdroj: redakce – Barbora Janečková (autorské dílo), www.uzasnabara.cz
Buďte první kdo přidá komentář