Vy… se na to!
Jak jsem (téměř) přestala být milá
Lea Blumenthalová (nar. 1983) se dělí o svou niternou potřebu být vždy v harmonii, vlídná, s úsměvem ve tváři, a také o zkušenosti, které ji přiměly tuto snahu přehodnotit, být více sama sebou a umět odolávat lidem, kteří její poddajné chování využívali.
Být za všech okolností příjemná, vyhovět druhým, přebírat za ně práci, sklopit hlavu a omlouvat se, pokud se jim něco nelíbí, vyhýbat se konfliktům, to byly projevy Leiny závislosti na harmonii. Zrcadlo jí nastavil přítel Boris a kamarádka Tina, s níž pravidelně běhala, přestože ji to nebavilo, ale neměla odvahu jí to říci, aby ji nezklamala. Měla na mysli nabádání rodičů, jak se má slušná dívka chovat, co má a nesmí dělat, i věčný leitmotiv: „Poděkuj, moc nemluv, trochu se věnuj ostatním.“ Aby se zavděčila, raději neříká, co si opravdu myslí, pocity potlačuje a rozpory neřeší, což ji značně vyčerpává. Navenek se usmívá, ale uvnitř ní to vře. Přiznává si: „Přesto jsou chvíle, kdy se mi z mého nezměrného nutkání vyhýbat se hádkám a neshodám chce prostě zvracet. Rozčiluje mě, že se dávám na ústup, místo abych stála široce rozkročená s rukama v bok jako Wonder Woman. Především mě unavuje, že se nechovám hezky proto, že bych chtěla, ale protože to neumím jinak. Pak se totiž hned ocitnu v dalším konfliktu. – A TO SAMA SE SEBOU.“
Možná to také znáte. Nejste spokojeni s ošetřujícím lékařem, ale připadá vám nepatřičné přejít k jinému, po návštěvě u kadeřníka se nad účesem zhrozíte, ale přesto se k němu zase objednáte. Lea to měla podobně. Snažila se na druhé působit mile a nic nenamítat, nabízet pomoc, aniž ji někdo žádal. Potřebovala slyšet, že je hodná, oblíbená a všichni ji mají rádi. Syndrom pomocníka jí dával pocit, že je nepostradatelná. V dospívání totiž zažila odmítnutí, ponížení a rozčarování nad zjištěním, že nebyla ve škole oblíbená. Hluboce se jí to dotklo.
Nyní se však Lea rozhodla změnit chování, jehož ostatní bez skrupulí využívali, což v ní, stejně jako neschopnost řešit problémy, vzbuzovalo vnitřní nespokojenost. Postupně se naučila říkat ne těm, s nimiž se nechtěla setkávat nebo za ně dělat práci, aniž by měla nutkavou potřebu vysvětlovat proč a omlouvat se. Uvědomila si, že touhu po harmonii v ní posilovaly zejména pochybnosti o sobě. Kvůli tomu pro ni bylo tak důležité, aby ji druzí považovali za potřebnou. Jak získávala sebevědomí, tuto berličku již nepotřebovala a postupně se zbavila své závislosti.
Kniha osloví mnohé čtenáře, kteří se mohou s chováním Ley ztotožnit a umožní jim osvobodit se od omezujících pout. Za jednotlivými kapitolami jsou podnětné příklady k psychologickému procvičování. Každý si může otestovat, do jaké míry je závislý na harmonii. Stačí odpovědět na několik otázek a zjistit, zda jste bojovníkem, který nepotřebuje být za každou cenu v harmonii, diplomatem se střední potřebou souladu, anebo měkotou, jenž kvůli ní raději odsune vlastní potřeby.
Zdroj: reakce – Dana Vondrášková (autorské dílo), knihykazda.cz
Buďte první kdo přidá komentář