Zprávy od lékaře dostává v posttotalitní době pacient do ruky. Již žádné zalepené obálky, tajemná sdělení mezi lékaři, šifrované klikyháky. Teď si může každý sám přečíst lékařský nález, a poté také sám zavolat na linku důvěry. Nevím, jakou máte vy osobní zkušenost, ale moje lékařské zprávy nikdy nekorespondují s tím, co se odehrává v ordinaci. S panem doktorem na interně jsem si pěkně popovídala o strastech středního věku, a pak bác ho! Ve zprávě figurovala na prvním místě diagnóza: obezita. To by slabšího jedince srazilo k zemi. Ale já se díky svým nervům obaleným tukem jen směju. Smála jsem se také na neurologii, protože záchvaty příšerných migrén, co mě doopravdy srážejí k zemi už čtvrt století, zázrakem přestaly. A pak jsem se v lékařském záznamu dočetla, že moje EEG bylo lehce nespecificky abnormální.
To je ta pravá charakteristika mé osobnosti, stavu duševního, duchovního i fyzického! Lehká nespecifická abnormalita (LNA). Není to normální, ale nedá se to blíže specifikovat.
Lehčí forma mi umožňuje skutečný stav věci občas maskovat. Přitom abnormalitu vysvětluje slovník cizích slov nejen jako nenormalitu, ale také jako zvláštnost, nepravidelnost, odchylku a – Bože chraň – i jako synonymum pro zrůdnost. Můj mozek zpozorněl a najel do nouzového režimu, takže naměřit mi EEG ve chvílích, kdy přemýšlím o významu své LNA, zněl by verdikt ještě tvrději (TNA).
Pravdou je, že už jako dítě jsem padala na hlavičku častěji než ostatní.
Začalo to už v peřince. Tatínek se mnou v náručí uklouzl v kuchyni na olověné kuličce, kterou si tam z malého kopečka na naší staré podlaze pouštěl můj starší bratr. Pak jsem spadla na hlavu na betonovou desku, kterou komunisti zohyzdili naši zahradu při budování teplovodu. Byl to takový němý, krvavý protest. Já si nepamatuju vůbec nic kromě toho, že mi hlavu šil hezký, kudrnatý doktor.
Později jsem vypadla z okna verandy v prvním patře poté, co jsem se převrátila i s houpacím křeslem. Tatínek stál zrovna u okna v dílně v přízemí, když mu před očima prolétla vlastní dcera a zahučela mezi popelnice. Od té doby máme z druhé strany schodiště na terasu dřevěné madlo. Kuriozních úrazů bylo v mém životě požehnaně, ale s přímo s hlavou souvisí už jen jediný. Při návalu dobrovolnictví jsem šla okopávat záhony na zahradu. Motyčka měla z druhé strany takovou kovovou vidlici, kterou se načechrávala hlína.
Při prvním nápřahu jsem si jedním tím hákem prokopla hubu tak šikovně, že mi zůstal ve škrani a jen těsně minul zuby.
Ostatně, o větší část jedničky jsem přišla už dříve, kdy jsem v tělocviku při hře v kruhu zakopla a spadla na beton.
Jak vidno, já za to opravdu nemůžu. Co nezpůsobily úrazy, dorazila výchova i vrozené dispozice. Být prostě normální, to není nic pro mne. Nadváhu doufám shodím, sama sebe už z okna nevyhodím, ale lehce nespecificky abnormální patrně zůstanu navěky.
Vaše Bára
Zdroj: redakce Barbora Janečková, www.uzasnabara.cz
Buďte první kdo přidá komentář