Je pátek večer. Usedám k k televizi a chci si pustit nějaký pohodový film, protože pracovní týden byl opravdu dlouhý. Nakonec to ale vše dopadne trochu jinak.
Manžel pekařem
Můj manžel je zlatý člověk. Je už v důchodu, a tak se o mě a o domácnost stará, jak to jen jde. Až na výjimky. Jen co dnes večer usednu do křesla, položí mi poněkud záludnou otázku: „Máme hodně jablek? Upeču buchtu, abychom měli dobrou sobotní snídani a něco dobrého ke kafíčku.“
Manžela už trochu znám, vím, jak je nešikovný v kuchyni, a tak říkám: „To jsi hodný, ale ne, to bude trvat dlouho. Pojď se se mnou raději dívat na film.“ Manžel na to neřekne nic a z kuchyně se začne ozývat rámus. Peče. Vstávám tedy z křesla a jdu najít jablka. Je mi jasné, že manžel neví, kde jsou.
Zapojuji se do pečení
Hned jak vyndám jablka na linku, mám další práci, a to sbírání špaget. Manžel je totiž všechny omylem vysypal z dózy, zatímco se snažil najít mouku. Když mám posbíráno, vracím se zpátky do obývacího pokoje k televizi. Klid však nemám. „Miláčku, když píšou 1,5 prášku do pečiva, mám dát jeden nebo dva?“ ozve se z kuchyně. „A yslíš, že to mléko, co je v ledničce, je ještě dobrý a můžu ho použít?“ Než stihnu odpovědět, už mám krabici mléka pod nosem, abych si čichla.
Mléko je naštěstí v pořádku, a tak se manžel vrací zpět do kuchyně, odkud vzápětí zaslechnu: „Co to je za těsto? To je divný. Nějak se to lepí, promíchalo se mi to do lepidla.“ Zavolám tedy jen: „Tak tam přidej víc mouky.“ a jdu se na tu katastrofu podívat. Manžel stojí u linky a právě k těstu přilévá vodu, aby tolik nelepilo. Raději neříkám vůbec nic.
Závěrečná fáze pečení
„Nemám tuk, myslíš, že můžu plech vymazat olejem?“ ptá se manžel. Dovolím mu to a jdu se konečně dívat na film, teď už snad nemohou nastat žádné problémy.
„Janičko, ta trouba nehřeje!“ volá manžel z kuchyně. Jdu k troubě a zavřu ji. „Jo aha, ono se to musí zavřít,“ zasměje se manžel. Konečně se buchta peče. Velká škoda, že je jablková a nebude mi chutnat. Buchty s jablky totiž nesnáším.
Zdroj:
Autorský text – Petra Müllerová, rozhovor s paní Janou (63 let)
Buďte první kdo přidá komentář