Bez knih a bez dobré kávy si neumím svůj život představit. I v dobách, kdy jsem byla doslova zahlcena informacemi, úkoly, povinnostmi a prací bylo těch pár minut s šálkem horké kávy v ruce rituálem, který mě v úprku zastavil. Vrátil do přítomnosti. A pár stránek z oblíbené knihy mě zase dokázalo vmžiku přenést do jiného příběhu v jakékoliv době. Žiju obklopena knihami a stavím si z nich opevnění. V domě i v srdci.
Přesto jsem ani zdaleka nečetla všechno, co se považuje za základ čtenářského vzdělání. Některé knihy mě míjejí nebo jsem je nepotkala ve správný čas. Vždycky mě baví sledovat čtenářské tipy a zejména anketu „moje nejoblíbenější kniha“. Dělám si do deníčku poznámky, ze kterých je už za ta léta dlouhý seznam. Je to jako s filmy: když jste neviděli to, co viděli všichni, nezasmějete se hláškám, nepochopíte narážky a budete prostě za moulu.
S knihami je to stejné. Kdo nečetl Mistra a Markétku, jako by nebyl.
Tak já přiznávám, že jsem dosud nebyla. NIKDY jsem knihu nečetla, neviděla v divadle ani jako filmové zpracování. Nevlastnila jsem ji a vlastně mi dosud nikdy nepřišla pod ruku. Pokud jde o Mistra a Markétku, byla jsem nedotčená jako panna. Myslím, že bych s tím dokázala nějak žít i nadále, ale i když jsem knihu nehledala, ona si našla mne. Chytla pod krkem a nepustila. I když mě nejprve zasáhla jako vlna. Rozhlasová vlna.
Román má několik úrovní, příběhů, témat, které spojují jen hlavní hrdinové. Je dost složité děj sledovat, chápat a udržet v hlavě roztodivná jména postav, kterých je kolem třiceti. Když je nevidíte napsaná před sebou, ale jenom slyšíte. Takže když jsem začala Mistra a Markétku poslouchat na audiotéce jako 15hodinové čtení na pokračování, ztratila jsem se už na začátku. Několikrát jsem usnula a musela jsem se vracet v ději. Něco jsem slyšela vícekrát a někde mi jako by pořád kousek k pochopení chyběl.
Měla jsem pocit, že se zblázním. Woland už se někde potichu smál.
Hlasem Jiřího Lábuse.
Mistr a Markétka byli najednou všude. Valili se na mě ze všech stran. Český rozhlas přispěl sedmidílnou dramatizací, kterou jsem začala poslouchat zároveň, paralelně se čtením na pokračování. Díky můstkům, které čtení posouvaly a dovysvětlovaly, jsem konečně začala chápat více. 22 hodin, vlastně díky opakování celý den a noc života poslechu zásadního díla ruské literatury. Ale že bych byla v pochopení dále než na začátku anabáze, to nemohu říct. Woland najednou mluvil jako Miloš Kopecký. Chtěla jsem si knihu přečíst, abych si myšlenky utřídila a poskládala v tom šuplíku plném pocitů, emocí, fantazie, inspirace a zmatku. Abych tomu všemu učinila přítrž.
Našla jsem jedno vydání doma v knihovně a zaradovala se. Předčasně. Vlastnila jsem jen nový překlad Libora Dvořáka, zatímco obě audio nahrávky pracovaly s překladem Aleny Morávkové. Jen drobnost, myslíte si? Chyba lávky. Dvořák dal většině postav nová jména. Z Bezprizorného se stal Bezdomovec. Z Lotrova Mizerov. Z Masolitu Všedolid. Počet postav obývajících mou hlavu skokově narostl. Pejsek s kočičkou dál vařili guláš a mě bolelo bříško. Ale už nebylo úniku.
Když jsem s Bárou v Praze vyšplhala na vodárenskou věž na Letné a poslouchala výklad správkyně komunitní knihovny, ptala jsem se, jestli mají Mistra a Markétku. Prý určitě ne.
Když jsem však upřela zrak do regálu, byla to první kniha, kterou jsem uviděla.
Dostala jsem ji, protože tady to funguje jako knihobot. Jedni knihy přinášejí, druzí odnášejí. Takže jsem byla ta druhá. Šťastná. Správná kniha. Správný překlad. Správný čas.
Při dvouminutovém průletu knihkupectvím před odjezdem domů jsem si koupila nejnovější, výtvarně zajímavé vydání Mistra a Markétky, opět s překladem A. Morávkové (je prostě geniální). A v antikvariátu jsem narazila i na vydání s děsivými ilustracemi Borise Jirků z r. 1987, které se už prakticky nedá sehnat. A začala jsem se dívat souběžně na dva televizní serály – ruský a polský. Je to posedlost.
Občas se večer bojím, když si natírám tělo krémem, že omládnu. Okno nechávám pootevřené. Nerada bych si narazila čelo.
Pokud tomu nerozumíte, asi jste nečetli Mistra a Markétku. Nic se neděje. Držte se prostě dál a budete žít v klidu a pohodě. Až přijde čas, on si vás ten příběh najde. Pohltí. Roztrhá na kusy. Zpochybní to, čemu jste věřili. Pohraje si s váma, a pak vás odkopne. A vy se budete plazit nazí po podlaze plné střepů, abyste si přečetli další kapitolu. Tohle všechno dokáže jedna kniha. Jedna ďábelsky dobrá kniha, se kterou jsem ještě zdaleka neskončila
Vaše Bára (www.uzasnabara.cz)
Buďte první kdo přidá komentář