Vy pořád mluvíte o starých lidech, řekla mi paní kosmetička. Bylo to v dobách, kdy ženy ještě nemusely chodit po světě s huňatým obočím mezi splihlými vlasy a respirátorem. Ano, je to dávno. Ale od té doby o její poznámce přemýšlím. Bavily jsme se o životě, literatuře, filmech, přátelích. Ano, měla pravdu. Většina těch lidí, které obdivuju, jsou starší než já. Nebo mrtví. No a?
Vždyť i slavný film o stáří se jmenuje Mládí.
Ta hranice je pro každého někde jinde a s každým odžitým rokem se perspektiva mění.
Já na lidi nepohlížím z pohledu věku nebo nějakých jiných standardních kategorií, podle nichž se tak rádi škatulkujeme. Mladý, starý, tlustý, tenký, bílý, černý, hezký, škaredý – kdo to posoudí? Mě zajímají lidé, se kterými si mám co říct, s nimiž mohu něco sdílet, kteří mě svým životem nebo dílem nějak obohacují.
Mám pár mladých přátel, kteří jsou báječní. Mají tah na branku, energii, nápady, odvahu a jsou plni porozumění vůči mně. Proto je považuji za své přátele. I oni stárnou, v tom je ta jediná spravedlnost světa. Je zábavné je pozorovat, jak se mění. Pozorovat, nikoliv komentovat. Natož radit. Udržují mě v obraze současné společnosti, radí mi s novými technologiemi, otevírají nové obzory v hudbě či marketingu. Někdy je to tak rychlé, že než se naučím jedno, už je to pryč pro další novinku.
Tento závod nemohu vyhrát. Jedu za nimi v doprovodném vozidle, s očima vytřeštěnýma. Ale jedu.
Starší lidé pel soutěživosti pozbývají. Člověk je s nimi více v klidu. Životní nadhled se nedá koupit ani urychlit. Musíte se k němu prožít léty zkušeností, radostí i trápení. Starší lidé už šetří síly na důležité věci, což jsou většinou právě ty věci, kterým mladí věnují minimální pozornost. Mají schopnost vnímat každodenní svět kolem sebe do detailu. Procítit ho. Radovat se z maličkostí.
Jejich čas se zpomaluje a svět kolem zrychluje.
Miluju jejich pozorovací talent. Vzpomínky. Vyprávěné osobně i ty zachycené v románech, filmech, na divadle. Mají v sobě hloubku, která mě láká, přitahuje, vábí. A já jí s radostí podléhám.
Největší potíž mám asi se svými vrstevníky. Naše mezzo-generace sedmdesátek je taková nějaká ztracená. Nebo jsem v ní ztracená já sama, nevím. Nesplňuju obecnou charakteristiku středního věku. Chovám se, oblékám se, žiju jako někdo mladší.
Mám mladého ducha. Ale v srdci to mám jinak a má duše je stará. Vždycky byla.
Ostatně, už léta mi přátelé říkají Stará Bá a není v tom nic urážlivého (teda doufám!). Jsem rozkročena mezi světy, generacemi, šablonami. Beru všechno, všechny. Pokud mě baví. Pokud si rozumíme. Pokud se můžeme vzájemně inspirovat. Pak můžeme s jiskrou v oku společně stárnout bez ohledu na rok narození.
Své přátele vám půjčit nemohu, ale přidávám alespoň pár kulturních tipů, které mě v poslední době udělaly radost.
- Život před sebou (Netflix) – film se Sophií Lorenovou, v plné kráse stáří stále září. Je jí 86 let a je neuvěřitelná.
- G.G. Márquez – Na paměť mým smutným courám. Slyšela jsem tuto novelu v četbě na pokračování, ale už jsem dostala i knihu. Jak oslavit 90. narozeniny, když jste poněkud zhýralý novinář (co vlastně vůbec zhýralý není).
- Normální lidi (HBO) – seriál tentokrát o mladých lidech a jejich světě, který je všechno, jen ne „normální“. Krásní herci, skvělé výkony, křehký příběh, který se možná odehrává i ve vašem sousedství.
- Marharet Atwoodová – Moc slov (HBO) Dokument o nejslavnější kanadské spisovatelce. Šedovlasá paní má fialovou čepičku a pod ní mysl bystrou jako málokdo. V příštím životě chci být spisovatelkou stejně úspěšnou a stejně výjimečnou jako je ona.
- Ženy plují na sever – Mary Pipherová. Kniha z nakladatelství Grada je o příbězích a zkušenostech zralých žen pohledem socioložky. Zajímavé myšlenky mezi trošku banálními příběhy. Jednou z myšlenek v knize bych mohla tento blog uzavřít:
Nevidíme svět takový, jaký je. Vidíme ho takový, jací jsme my sami.
Vaše Bára
Zdroj: redakce – Barbora Janečková (www.uzasnabara.cz)
Buďte první kdo přidá komentář