My kluci z Brna

Jaroslav Kravka vzpomíná s jistou nostalgií, shovívavostí a notnou dávkou humoru na svoje chlapecká léta prožitá v brněnských Židenicích. Za brzy nabytou svobodu k poznávání nových obzorů, jak v úvodu píše, může kočka Marcela, tedy kočka siamská, která mu utekla a nedala se chytit. A když prchla do sklepa a vydrápala se do otevřeného okénka, rychle zmizela v předzahrádce. Jaroslav ji následoval, a tímto činem se mu otevřel nový svět. Znal ho sice, pravda, ale vždy tak nějak organizovaně, nikoliv jako prostor ke svobodnému osobnímu prozkoumávání. „Byl to svět, který byl z mého pohledu plný úžasných jevů a příběhů. Svět, který jsem se od toho osudného dne, překonávaje mnohé překážky a navzdory trestnímu postihu ze strany mé babičky Eugenie, snažil pravidelně navštěvovat. Ten svět, o kterém vám budu vyprávět…“

Jaroslav už jako dítě s nadšením a úžasem pozoroval, co se děje v nedalekém okolí, a poznával mnohem více i jeho obyvatele. Rád vstupoval do mlékem provoněné mlékárny, kde baculatá paní Novotná nabírala z konve mléko a zručně je přelévala do bandasek zákazníků.

Stavil se občas na kus řeči v trafice, kde posedával penzista Šamánek, bafajíce ze svého portorika, ale i v dalších krámech, třeba v řeznictví pana Omelky, který se ho hned zeptal „Tak co?!“, aby si poslechl, co kde chlapec slyšel či viděl, a odměnil ho pak skrojkem salámu.

Podobně si oblíbil známý exkluzivní restaurant U Špinavca, kde občas vysedával něžný alkoholik inženýr Šálek z konkurenčního podniku U Drápalů, kde byl znám jako „invalida přes chlast“. I zde byli zvědaví, co jim poví, a tak ho pobízeli: „Co je novýho, Jaróšku?“ A sotva začal vyprávět, počastovali jej „ňákó prčovicó“.

Jaroslav Kravka v padesáti krátkých historkách oživuje nostalgické vzpomínky na zajímavé události a příhody, jichž byl svědkem nebo je sám zažil, a také na místa plná svérázných dam a gentlemanů, „jež byli nositeli myšlenek, které šlo právem řadit mezi objevné a lidstvo povznášející“. Seznamuje se svéráznými i váženými postavami, jako byl jistý Jan Mrksa, přezdívaný Potróblé Žanek, pan Marhula, emeritní tovární jezdec brněnské Zetky, podivný pan Hase, mluvící „podivnou řečí“, či s mladým umělcem Radovanem Smutným a dalšími obyvateli čtvrti.