„A tu černou zabíjačkovou polévku a jitrničky mám kde?“ přivítala nás naše babi a s mírně povytaženým obočím přehlédla naši zdevastovanou rodinu. Vraceli jsme se zrovna ze zabíjačky, která se konala u druhé babičky, tatínkovy mámy, v nedaleké vesnici.
Mužské osazenstvo bylo částečně poškubané, já celá mokrá. Nejlíp co do vizáže na tom byla máma, ale mluvit o uplynulých hodinách se nechtělo nikomu z nás. Táta jen přes rameno prohodil, že po neděli si babi může skočit zabijačkové pochoutky koupit do obchodu: „Ale ber jen pro sebe. Nás ostatní po dnešním extempore přešla chuť!“
Rychle jsme se vystřídali v koupelně a já jsem byla uložena do postele. Když mi babi, která se onoho roku odmítla tradiční zabijačky zúčastnit (s výmluvou, že má něco domluveno se svými kamarádkami), přinesla horký čaj, konečně se dověděla průběh celé události.
Na zabijačku krom naší rodiny dorazil i tátův bratr s manželkou a svými dětmi. Sotva se ve dveřích chalupy ukázal řezník, posilnili se s mým tátou a strýcem domácí slivovičkou – na kuráž a zdar celé akce. Pozdější interpretace odpoledního fiaska se rozcházely v názoru, zda množství „posilňováků“ bylo, či nebylo příčinou dalších událostí.
Konečně jsme se všichni shromáždili na dvoře. Táta se strejdou měli za úkol „čapnout“ prase pevně a řezník hodlal zasazením rychlé rány převést chodící maso do stavu nechodícího.
Jenže prase, byvši jiného názoru, vyrazilo z chlívku jako o závod. V tom okamžiku jsme se rychle zachraňovali útěkem, kam kdo mohl.
Já jsem se na konci dvora, kde byl větší kus zledovatělé plochy sklouzla a skončila za hromadou sněhu ve velké louži. Můj úkryt se ukázal být bezpečným, protože na zledovatělé ploše prase vskutku bruslit nemínilo, a já jsem odtud mohla sledovat další dění.
Bráchové a bratranci zbaběle, ale rychle přelezli zavřenou bránou. Později se ukázalo, že váhu čtyř tato neudržela a vzpříčila se.
Řezník čuníka srdnatě pronásledoval. Při tom se jim do cesty připletla babička, která nesla zrovna nějaké hrnce a mísy na dvůr. I s nádobím byla odmrštěna na kompost, kde přečkala celou akci bezpečně kryta ohrazením, a sedíc na největším hrnci udílela pokyny ostatním.
Táta se strejdou byli v mžiku na nejbližším stromě, kde se pustili do hádky: nejdřív o to, kdo na které větvi bude sedět, pak kdo je vinen, že prase „zdrhlo“, a nakonec jestli v tuto chvíli honí řezník po zahradě prase nebo zdivočelé prase řezníka.
Z kompostu jim jejich máma přikazovala, ať slezou a jdou pomoct řezníkovi, a oni na ni pokřikovali, že to je ani nenapadne a ona ať je ráda, že je v bezpečí.
Máma s tetou na tom byly nejlíp, protože se jim podařilo vběhnout do domu. Zamkly za sebou, a protože se obávaly, že rozzuřené zvíře by mohlo dveře rozrazit, v panice k nim přišouply mohutnou skříň. Když se pohledem z okna ujistily, že k újmám na životech rodinných příslušníků zatím nedošlo, postavily na kafe.
Sotva co prase seznalo, že oplocený pozemek má vzadu branku vedoucí do parku, vyrazilo ji a úprkem zmizelo v dál.
Konečně jsme se posbírali a zkontrolovali a navzájem ošetřili svá zranění sestávající naštěstí jen ze škrábanců. Ale když jsme se chtěli dostat do domu, narazili jsme na zabarikádované dveře. Táta se strejdou žádali své manželky, ať otevřou, ty však z okna oznámily, že se skříní už nehnou, neboť se tam nějak zasekla. A tak byli otec a strýc nuceni vlézt oknem, odstranit zátaras a poté pokud možno opravit bránu, aby byla průchozí.
Naše i strejdova rodina pak rychle a zbaběle odjela, protože nikomu se nechtělo uprchlíka pronásledovat, čímž si táta se svým bratrem pohněvali svoji matku.
„V podstatě to byla docela legrace. Nikdy bych neřekla, jak se může v okamžiku strhnout taková mela,“ informovala jsem babičku. „Můžeš litovat, že jsi při tom nebyla.“
„Plně se spokojím s tvým vyprávěním,“ konstatovala babička. „Jenom by mě zajímalo, kde skončilo to prase?“
Na tuto otázku jsme nikdy nedostali uspokojivou odpověď – po praseti se doslova zem slehla. Vzhledem k rychlosti a směru, kterým uhánělo, je však vysoce pravděpodobné, že překročilo nedalekou státní hranici a požádalo v sousední zemi o azyl.
Zdroj: redakce – Olga Skálová (autorské dílo)
Buďte první kdo přidá komentář