Pozorní čtenáři už jistě dávno postřehli, že jsou v mém životě věci, lidé a situace, které mě dokáží rozčílit více než jiné. K nim patří zcela jistě obaly, které nejdou rozbalit, zavírání, které nejde otevřít, uzávěry, které nejdou povolit. Prostě balení, které vám má život usnadnit, ale málem vás o něj připraví.
Myslím, že ukázkovým příkladem je situace v obchodě, kdy se snažíte rozdělat mikrotenový sáček nebo tašku. Pomiňme, prosím, že papírové nebo látkové obaly jsou lepší, s tím souhlasím. Někdy ale prostě nemáte na vybranou a potřebujete do utrženého sáčku rychle vložit třeba něco mokrého, špinavého, tajícího. Sáček mnete mezi prsty, třete, foukáte do něj, trháte, škubete, zmuchláte ho do kuličky, a nic. Mezitím jste už sami mokří, špinaví a pokapaní tající vodou v lepším případě, tající zmrzlinou v případě horším. Lidé kolem se pobaveně usmívají, což citlivější povahy poznají i přes roušku.
Situace se vyhrocuje, protože jediné skutečné řešení, olíznout si prsty a sáček rozevřít, se v dnešní době rovná imunologické sebevraždě.
Zatímco na veřejnosti se většinou ovládnu, doma dávám své zuřivosti ze zdravotních důvodů volný průchod. Balená voda je zhovadilost, která by se měla zakázat. Zvláště pokud výrobce opatří petku víčkem tak utaženým, že ho prostě nepovolíte, ani kdybyste ve volném čase lámali železo. V poslední fázi pokusu povolit víčko beru do rukou nůž, kterým se snažím odříznout to kolečko plastu ve spodní části, což ovšem nejen nejde, ale pravděpodobnost, že nůž sjede a říznu se do ruky, stoupá každou další vteřinou. Jednou jsem už nůž bodla ho přímo do láhve, takže jsem se napila z plna hrdla, i když hrdlo láhve zůstalo neporušené.
S plasty je potíž, ovšem samostatnou kapitolou jsou konzervy. Klasické konzervy za nic nemohou, tam jsou na vině vynálezci otvíráků, ke kterým potřebujete asistenta, videonávod nebo speciální školení, abyste je dokázali použít. Ještě více mě rozčilují ale řešení, která mají otevření konzervy usnadnit. Háček s očkem, který se při prvním jemném popotažení utrhne a zůstane vám na prstě. Klíček, kterým se má víčko sardinek namotat do ruličky, k čemuž ale nikdy nedojde, protože upadne a spolu s ním upadne v nemilost každý, kdo měl s konzervou co do činění počínaje rybářem.
Každý z vás má určitě osobní zkušenost s obalem, který rozškubete na kusy a až poté zjistíte, že se neměla krabice otevírat zepředu, ale zboku.
Babička mě vždycky vedla k tomu, abych alespoň dopisy neotevírala trháním, ale nožem. Nože na dopisy mám dva, ovšem ani jeden z nich nepočítal s tím, že vám obálka přijde olepená izolepou tak důkladně, že pomůžou jen nůžky. Když jsem z obálky konečně vyprostila speciální a dost drahou nanoroušku, měla přímo pod nosem prostřiženou dírku. Přes ni jsem do světa vypustila sérii nadávek, vytěžujících možnosti rodného jazyka na maximum.
Řeknu vám to proto raději bez obalu. Naší jedinou nadějí je život bez obalů.
Vaše Bára (uzasnabara.cz)
Zdroj: redkace – Barbora Janečková
Buďte první kdo přidá komentář