Nikolaj Kelin: Paměti donského Kozáka a českého lékaře

V Želivě, kde MUDr. Nikolaj Kelin žil od roku 1935 a byl váženým lékařem, jej připomínají dvě pamětní desky. Jedna v klášteře a druhá před brankou jeho domu, kde zemřel, stižen pátým infarktem. V této obci byl třicet pět let obětavým státním obvodním, klášterním a vězeňským lékařem, v důchodcovském věku pak vypomáhal jako internista v psychiatrické léčebně.

Nikolaj Kelin své obsáhlé paměti, plné dramatických zvratů a nebezpečných situací, končí k červnu 1968. Jeho syn Alexej Kelin v předmluvě předznamenává, že tyto memoáry „dokládají banální pravdu, na kterou ale často zapomínáme – všechno v životě má právě takovou cenu, jakou jsme za to zaplatili“. Poutavě psaný životní příběh nás zavede do rusko-turecké války, kde Kelinův děd, hrdý Kozák, bojoval. Vnukovi vštěpoval důležitost vzdělání, které poskytl jemu i jeho sestrám. Měl zásadní vliv na jeho výchovu a podporoval ho na studiu. Z Carského lesnického institutu v Petrohradě, kde mladého Kelina přitahovaly zejména předměty blízké lékařství, chtěl přestoupit na Vojenskou lékařskou akademii. Tam byl sice přijat, ale musel nastoupit do armády, kde v letech 1918-1920 bojoval po boku donských druhů proti bolševikům.

Emotivně líčí válečnou vřavu, krutost a zvěrstva únorové revoluce 1917, k nimž docházelo i v občanské válce. „Naše generace sice smršť revoluce přežila, ale byla jí zničena,“ píše Kelin, jenž byl velitelem dělostřelecké baterie. Život se stal velmi obtížným. Kromě událostí na frontě včetně nelítostných masakrů zmiňuje setkání s československými legionáři a okolnosti kolem převážení ruského zlatého pokladu. Válka byla ničivá. „Došlo k totální likvidaci místního životního stylu, odvěkého, dobře zavedeného způsobu života, a zahynuly nejen rodiny, ale neustále se rozšiřující smršť revoluce vytrhla kořeny celých rodů a národů.“

Aby dědeček ochránil vnuka od jisté pomsty smrtí, když jako Kozák bojoval proti bolševikům, převezl Nikolaje do novočerkasské psychiatrické nemocnice, kde strávil rok. Pobyt tam přirovnává k Dantově peklu, neboť místo léčby a při sebemenším odporu se pacienti tvrdě trestali a mučili. Popisuje pak evakuaci, kdy byl s dalšími Kozáky a sto padesáti tisíci uprchlíky přemístěn do tábora na řeckém ostrově Limnos, kde vládly zoufalé poměry. Odtud se mu podařilo dostat do Konstantinopole. I zde strádal hladem a bídou, než se na něj usmálo štěstí a mohl využít nabídky odjet do Československa, kde v rámci programu Ruské pomocné akce vystudoval na lékařské fakultě Univrzity Karlovy medicínu.

Nikolaj Kelin s láskou píše o své rodině, zejména o dědečkovi, k němuž měl blízký vztah. Vzpomíná, jak se seznámil se svou ženou Olgou, dcerou českých emigrantů na Ukrajině, s níž měl dva syny, Alexeje a Georgije, a která při něm vždy pevně stála a byla mu spolehlivou oporou. Popisuje povahu Kozáků, milujících hlavně demokracii a volnost. Srovnává jejich letoru s českou a s trpkostí připomíná studentská léta v Praze, kdy k Rusům byli čeští studenti nepřátelští, na rozdíl od nejvyšších společenských kruhů. Popisuje také poměry v místech svého života a působení, lidské charaktery včetně těch, v nichž těžkosti a strach probudily temné stránky.

Lékařskou praxi vykonával Nikolaj Kelin v Hradci Králové, Hořepníku a na Želivě, kde žil třicet pět let až do své smrti. Ani zde však neměl klid. Byl vyslýchán gestapem, po válce jej věznily jednotky zvláštní sovětské vojenské kontrarozvědky SMERŠ, podřízené Stalinovi. Jejich zástupce při vysilujících výsleších na Kelina naléhal, aby si podepsal rozsudek smrti, jehož výkonu nakonec jen o vlásek unikl. Kelin vypráví o zajímavých případech z lékařské praxe, kdy vracel zdraví nemocným a poznával přitom jejich životy. Uvádí, že to nejtěžší v této profesi není určení diagnózy, ale prognózy, jak nemoc skončí.

Po své rodné zemi neustále teskně toužil. Podařilo se mu ji navštívit až v roce 1957, kdy se v 61 letech mohl opět vidět s matkou a sestrou. Poté se setkal rovněž se svým oblíbeným spisovatelem Michailem A. Šolochovem, jenž žil v kozácké vesnici Věšenské, kde Kelina srdečně přijal.

Srpnové události roku 1968 přinutily k emigraci oba Kelinovy syny, i když se Alexej na podzim roku 1969 k rodičům vrátil. Bylo mu líto, že otec již ztratil sílu a chuť do života a začátkem ledna 1970 zemřel. Paměti Nikolaje Kelina jsou mimořádně cenným dokumentem jeho dramatického, obětavého a čestného života a poskytují také autentický, nepřikrášlený obraz minulosti. Publikace je obohacena o autorovy básně, četné fotografie i osobní dokumenty z rodinného archivu.

Zdroj: redakce – Dana Vondrášková (autorské dílo), jota.cz