Koncem minulého roku jsem oslavila šedesáté narozeniny. Vím, že ženy od jisté doby svůj věk začínají tajit a zeptat se jich na něj se může zdát být až nepatřičné. Já si ale zoufale přeji, aby už mi bylo alespoň o pět let víc. Tušíte správně. Zoufale vyhlížím důchod, který se však zdá být v nedohlednu.
Pracuji ve školství u těch nejmenších dětí a ruku na srdce, už tam nemám co dělat. Poslední roky mi práce dávala čím dál tím víc zabrat, teď však cítím, že už na to nemám. Řeším nejrůznější zdravotní potíže jako je bolest kolen a kyčlí a taky vysoký tlak. Možná se to nezdá, ale práce s malými dětmi je fyzicky i psychicky náročná.
Neustálé sedání a zvedání se z koberce, oblékání nejmenších dětí, výtvarné činnosti, po kterých je vždycky spousta nepořádku a zapatlaných dětských ručiček. Navíc celou pracovní dobu trávím v hluku, který mi v posledních měsících způsobuje migrény. Přestože děti mám stále moc ráda a dřív jsem svoji práci milovala, dnes se nemůžu dočkat, až mi skončí směna a já půjdu domů.
Mít tak čas jen sama pro sebe
Ráda bych se věnovala nějakým svým koníčkům, ale většinou doma jen něco málo poklidím nebo udělám pár drobností na zahradě. Večeři pak chystá manžel, který už je několik let v důchodu. Jak já mu závidím. Zbytek večera strávíme u televize, kdy já usínám dřív, než se dostaví první zápletka filmu.
„Z čeho jsi pořád tak unavená?“ ptá se mě nechápavě, v zápětí však mávne rukou, protože odpověď dobře zná.
Jindy se vracím domů až večer, protože se během odpoledne snažím také věnovat svojí mamince, která už není úplně soběstačná. Bude jí devadesát roků, stále žije sama v bytě, ale některé věci už nezvládá. A tak se o návštěvy doktorů s maminkou, nákupy a úklid bytu dělíme se sestrou.
S vnoučaty se vidím míň, než bych chtěla
Mám však také ještě dvě děti. Syn má dva malé kluky, a já bych s nimi ráda trávila čas. Jednou měsíčně se snažím pohlídat mladým děti přes noc, aby si mohli někam vyrazit. Vidíme se občas o víkendu, když přijedou na návštěvu. Třiatřicetiletá dcera se založením rodiny stále váhá. Má pocit, že si ještě dostatečně neužila. Cítí se na děti příliš mladá. Nemá cenu jí vykládat, co já v jejím věku, protože ji to tak akorát rozčiluje. Ač se jí snažím vysvětlit, že s dětmi život nekončí, tvrdí, že má ještě dost času. A já nad tím ani moc nepřemýšlím. Říkám si, že třeba, až bude mít děti ona, budu zase já mít čas a energii vozit kočárek. I když s tou energií si nejsem zase tak jistá.
Tajně závidím své mamince
Někdy mám pocit, že se celý den nezastavím a večer pak tajně závidím mojí mamce a tchýni, které jsou v důchodu už více jak třicet let. O tom si já a další generace mohou nechat jen zdát. Můžu jen doufat, že si v relativním zdraví kousek toho důchodu užiji taky.
Řekla bych, že jsem chodící reklama na sendvičovou generaci, kdy mě na jednu stranu potřebují moje rodiče, na druhou stranu moje vlastní děti a vnoučata, což by se dalo bez velkého vypětí sil zvládat. Jenže já mám ještě „děti nevlastní“, které na mě čekají v práci.
Stalo se vám něco podobného? Diskutujte v komentářích
Zdroje: Autorský text – Jarmila Oujezská (1965) pochází z Jihomoravského kraje. Vystudovala Střední pedagogickou školu a hned po ukončení maturity začala jako učitelka mateřské školy pracovat. Žije se svým manželem v menším městě. Společně mají dvě děti, a je již také babičkou dvou malých vnoučků. Má ráda komedie, vyšívání, pilates a jízdu na kole.
Vážený pane Miroslave.Pokud Vas nesužují zdravotní problémy , tak můžete pracovat klidně do 100 let. A ptáte se co doma? Je vidět, že nemáte žádné koníčky a přátele,kteří by Vám ten čas plnohodnotně vyplnili.Tak je to taky pane o přístupu k životu,nemyslíte?
Reálně popsaný problém narozené generace od druhé poloviny šedesátých let a dále.Já mám důchod o více jak 9 let později, než odcházela do starobního důchodu moje mamka.Tohle jsme si v roce 1989 na Václavském náměstí vycinkali klíči.
Miroslav reaguje jako typický chlap. Neberu mu jeho úhel pohledu, ale pochybuji, že se celý život věnoval plně něčemu jinému, než práci, příp. svým koníčkům. Mně je 62 let a pracuji na úřadě v oblasti státních dávek. Ve svém věku i přes veškerou snahu již nedokážu fyzicky a následně i psychicky zvládat zátěž úředních dnů. V exponovaných měsících skutečně v 8,00 hod otevřeme kancelář a jsme rádi, když ji můžeme zavřít v 17,00 hod. A klienti jsou ve 12,00 hod pohoršeni, že se chceme jít najíst. Chápu, že klient, který si jde vyřídit dávku po pracovní době např. v 15,30 hod, má právo na stejně kvalitní vyřízení jako ten, který přišel v 8,00 hod. Ale já toho už nejsem reálně schopná. A pokud se vyskytne problematický klient, dostávám se do stavu na pokraji zhroucení. A nemluvě o takových, kteří vycítí odlabení a začnou si posilovat svoje ego. Po návratu z práce už jen nějak přežívám. Nežiji soukromý život, nemám dost energie na vnoučata, která rychle vyrostou a babička už pro ně bude jen morální povinnost, bez pevnější citové vazby. Protože co si do nich vložíte, to potom nemůžete očekávat. A na vině není postoj k věci nebo pohodlnost či nechuť svoji situaci řešit. Jenom už není ta energie cokoli řešit, čelit novým výzvám, učit se nové věci a z toho logicky vyplývající strach, že v tomto věku už ani moc nových příležitostí ani nedostanete. Je to nedůstojné přežívání, které významně zhoršuje kvalitu života. Patřím k lidem, pro které je vždy láhev ještě poloplná, ale tělo se v určitém věku ozve a práce za takovýchto podmínek jeho stav zásadně zhoršuje. Jsme generace, kdy mladší závidí starším, protože ti už mohou být v důchodu.
Někdy si také říkám, kéž bych byla o pár let starší…! Kdysi jsem ani nepotřebovala diář, dnes se mi běžně stane, že na něco zapomenu. Také mi vadí dlouhé sezení, některé činnosti dělám nově hold vestoje, protože jinak mám problémy se zády, klouby…Proto bych chtěla vzkázat těm, co nechápou individuální stížnosti, že každý jsme geneticky uzpůsobení jinak a frajerům, co plánují pracovat do 70, blahopřeji. Pokud to dáte psychicky a fyzicky, skvělý, ale nemůžeme to chtít po všech.
Naprosto podepisuji každé slovo.
Rozumím tomu. Ale důchod není jen o svobodě, volnosti, užívání si „nicnedělání“, a zaručeném příjmu, když člověk celý život pracoval. Může být i o pocitu osamnění nebo nedůležitosti či zbytečnosti pro okolí a společnost. Já vydržel v „důchodu“ cca 2 roky, abych se nakonec nerozhodl pomoci ve zdravotnictví. Pracoval jsem jako sanitář v okresní nemocnici, a šlo o zkušenost, za kterou jsem rád! Vydržel jsem do 70 let.
souhlasím s tím, co je zde napsáno. je mi 60, chodím do práce a jsem unavená. pečují o rodiče, kterým je 90 a 89let.zeny tohoto věku úpravu důchodu odnesly nejvíce.
Ano, když by člověka brala společnost jako lidskou bytost a ne jako výrobní prostředek, jistě by každý pochopil, že by ženy měly být v 60 letech již v důchodu. A muži o několik let po 60-tce také…
Dobrý den jsem ročník 64 a i já počítám roky odchodu do důchodu. Mám dvě děti a o dvě jsem přišla. První syn nám zemřel(týden mu chyběl do roku) vinou lékařů a o dceru jsem přišla v pátém měsíci těhotenství. Do roku 2023 bylo dítě , které se dožilo půl roku přiznané do důchodu. Od roku 2024 si pán ministr Jurečka usmyslil, že dítě se musí dožít 5ti let ,aby bylo přiznáno matce k důchodu. Vždyť to dítě se raz narodilo a bylo tady s námi ,matka ho milovala a starala se o něj a pak jednoho dne dostalo horečky a na pohotovosti nebylo vyšetřeno a bylo posláno lékařkou domů, kde bylo matce doporučeno na teploty zábaly. Na druhý den nám syn zemřel. A proto se stále nemůžu smířit s tím ,proč dítě ,o které rodiče přišli (né vlastní vinou )nebude přiznáno .Pracuji od svých 15 let ,mám odpracováno 46let a ještě budu 3 roky pracovat. Kdyby mi byl syn přiznán ,tak by šla do důchodu už příští rok. Vím, že nejsem sama, co má takový osud ,že je nás určitě víc maminek .Už několikrát jsem si říkala ,že by se ráda setkala s panem Jurečkou a řekla mu vše z očí do očí pěkně od plic.
je mi 59 let a souhlasim co napsala pani duchod v nedohlednu pracuji na tri smeny dost tezka prace a taky bych uz si chtela uzivat duchodu do toho mam jeste nemocneho manzela o ktereho se staram ma rakovinu takze je to dost tezke pracuji od 18ti takze si myslim ze mam splnenomela jsem dve deti babicky jsem pobliz nemela museli jsme se postarat sami je to nefer roky mam odracovane a stejne nemuzu jit na duchod
Tak já jsem ročník 1965, do práce zatím chodím ráda – zahraniční obchod, většinu času u počítače a práce hlavou, už mám jen tatínka, ke kterému jedu jedenkrát až dvakrát týdně uklidít a jiné práce, a také na kafe, vnoučky hlídáme hlavně o víkendech, bydlí 70 km od nás, jsem spokojená a do práce chodím ráda
Je mi 64, celý život jsem tvrdě makal, už od 15 ti let. Nchápu ty nářky zde, práce je pro mne zdroj obživy i zábavy, vždy jsem si hedal co mne baví. Můj otec pracoval do 72 let, já tedy neplánuji skončit ani náhodou. Co doma? Otravovat se ve dvou. Moje žena má 62 let, pracuje v důchoďáku a vždy se těší do práce na babičky a dědečky. Je to jen o přístupu k životu.
Holt, každý to má jinak. Pro mě práce znamená jen zoufalý pokus o obživu. Zábavu jsem v tom teda nikdy nenacházela. Jsem na tom podobně, jako autorka. V šedesáti jsem už hrozně unavená, hlavně psychicky. Každý den ráno mi zabere hrozně moc času a úsilí, abych se nějak zrestartovala a byla schopná do té práce vůbec vyrazit a pak tam fungovat. A co doma ? Žiju sama a rozhodně mě to doma nijak neotravuje, mám spoustu práce i doma a tato práce mě na rozdíl od zaměstnání, baví. A pokud bych se doma náhodou nudila, mám spoustu příležitostí kam jít a co dělat mimo domov. Není to jen o přístupu k životu. Chápu, že někdo má to štěstí a dělá práci, která ho nějakým způsobem naplňuje. A někdo má prostě jen takové tunelové vnímání, ale svým způsobem je to výhoda, že netouží po jiném vyžití, než jen po práci. A možná je problém v tom soužití v páru. Znám víc takových lidí, co rádi chodí do práce a pak zjistím, že vlastně utíkají před tím svým životním partnerem. Mě doma nikdo neotravuje, tak jsem tam ráda, mám tam klid a dělám si tam, co mě baví.
Tak to jste jeden z milionu, co rádi chodí do práce. Já už 40 let vstávám ráno do práce s odporem a jsem naštvaný, že jsem se probudil. Odchod do penze měl zůstat na 60 letech.
super, gratuluji k tomu že máte zdraví na to chodit do zaměstnání ale i já vyhlížím dobu nástupu do důchodu tři směny dávají zabrat a až jednou neposkytnu pomoc z důvodu indispozice doufám, že to soud vyhodnotí správně že jsem podle úředníků schopna pracovat, ale tělo yelhaloz
je to hlavně o zdraví , někdo je zdravotně vyčerpaný a má spoustu neduhů již ve věku před důchodem , prostě už nemůže , váš otec pracoval do 72 let , a vidíte , moje maminka zemřela v 71 velmi nemocná, a je spusta lidí, co jim je 60 a již zdravotně nemůžou , a pak jsou lidi jako další můj soused, kterým je 85 a leze ještě po stromech a střeše ….., tak asi tak na ty nářky jiných lidí
Tak mi paní mluvíte z duše, jsem na tom podobně, a někdy mám pocit, že melu z posledního. jsem ročník 1965, vnuky ještě nemám, za to mám na starosti o něco víc seniorů – manžel má oba rodiče, tchyně (83) má demenci, tchán (87)užívá po úrazu chodítko, trvá to již 6. rok co jim sobota a neděle vařím. Vím, že by se to dalo vyřešit nějakými hotovkami, a nárazově to někdy dělám, ale snažím se dědovi, kterého mám moc ráda něco dobrého vždy připravit, k tomu jim vždy peču dezert, pomazánku, zavařuji. O jejich dům (stále žijí v domku) se stará manžel (bydlíme v jedné vesnici asi 400 m od sebe). A moje 31 letá dcera tchyni koupe, barví vlasy, nakupuje a co je potřeba. Já vyřizuji vše na úřadech a a jiné potřebné věci. Zatím to pořád zvládáme, ale je to těžké, o to těžší, že švagr (manželův bratr), který mimochodem také bydlí v té samé vesnici, řekl, že: kdo dostal dům, ať se postará. – k tomu na vysvětlení: děda převedl dům, ve kterém momentálně žijí na mého manžela, protože před 30 lety odkázal jiný dům- statek, právě na švagra, i s polem i velkou zahradou, a ten si švagr opravil, a v tom nyní žije. Takže ač v jedné vesnici, veškerá starost je pouze na nás. (švagrová tchána i tchyni nenavštívila už 6 roků…) No to je k rodičům manžela, teď k mé matce – má 93 roků, je již 30 let vdova, takže potřebovala naši péči již delší dobu, momentálně je téměř nechodící, takže vše od koupání, chystání léků, jídlo, nákupy, praní, úklid, vožení k lékařům atd. atd. zajišťujeme my – jsme 3 děti. Nejstarší sestra ještě chodí do práce, bratr, který s ní bydlí, také chodí do práce (není sice rozvedený, ale se svojí ženou nežije, takže v domě je jen matka – bydlí dole a nahoře bratr) a pak já, která bydlím asi 5 km od vesnice, kde bydlí bratr s matkou a moje sestra, která bydlí asi 300 od nich. Před rokem a půl matka zkolabovala, v nemocnici nám řekli, že se máme připravit na nejhorší a nabídli hospic. Domluvili jsme se sourozenci, že se o ni postaráme, vzali jsme si dlouhodobé OČR – tedy já, sestra, moje dcera a dcera mé sestry a střídaly se po 8 dnech. Jakmile dlouhodobé očr skončilo (trvá 3 měsíce) tak se situace trochu stabilizovala, matka se zlepšila a poté jsme si rozdělili služby -každý den tam někdo je. Zároveň jsem vyřídila charitu, která tam jezdí 2x denně během týdne, ráno a v poledne, aby ji pomohla obléknout, dát oběd, a odpoledne už tam někdo z nás je. Já jezdím ve čt přímo z práce, takže domů se dostanu tak nejdřív kolem šesté, a pak jezdím v neděli a to už i s obědem tak, abych tam kolem jedenácté byla. domů jezdím kolem šesté. Sestra tam chodí vícekrát, ta má službu v sobotu, a v týdnu tam jezdí dcera od sestry- ta ji koupe a moje jedna dcera tam jezdí ve středu. To by ještě všechno šlo – kdyby: moje matka nezná slovo děkuji a prosím, to jsou u ní sprostá slova, vše bere jako samozřejmost, o domově, kde mimochodem skončily všechny její kamarádky, nepadlo nikdy ani slovo. Neustále nás komanduje – říká tomu, že nám musí říkat, co máme dělat. Pochvalu jsem snad v životě od ní nikdy neslyšela. Toto její chování je destruktivní, demoralizující a ubíjející. Někdy přijedu domů a musím si dát panáka. K tomu všemu mám náročnou práci, dělám na úřadě, kde mám složitou agendu, jezdím na sedm na ráno, takže vstávám nejpozději v 5:45 hodin, domů jezdím v ponděli a středu tak kolem 17:30 hodin. ve čt. tedy ještě později, volnější mám akorát úterý, kdy se snažím si vyřídit co potřebuji – holiče, zajít si třeba na bazén, nebo něco vyřídit atd. a pak pátek, ale to jsem už tak unavená, že přijedu domů a jsem ráda, že jsem doma. a pak sobotu, kdy nevím, jestli mám prát, uklízet, vařit nebo máme velkou zahradu. Nejhorší je to v létě. Kdybych měla vnuky, tak ti by mě asi neznali. Moje starší dcera má 31, je zatím sama, ale jelikož nám a mně pomáhá (což by asi taky neměla, měla by si užívat)tak na moc času taky nemá. druhá dcera žije s přítelem ta má 28. Do toho všeho se nám při povodních vytopil byt, kde bydlí starší dcera, takže momentálně bydlí u tchána a tchyně a provádíme totální rekonstrukci bytu, včetně nových podlah, jelikož se jedná o přízemní byt a voda byla všude. Někdy si říkám, že už nemůžu, osobní život téměř žádný, o nějakém volnu, jenom tak v so a ne nic nedělat, nevařit a jenom to tak proflákat, nebo si někam zajet, to se mi jen zdá. Mám vysoký tlak, jsem po operaci kyčle, kdy mě čeká ještě i druhá v budoucnu. Takže na nějaké procházky a relax jaksi nezbývá čas. A pak se vás někdo zeptá: a ty nechodíš do jógy, ty nejedeš tam a tam a ty jsi neviděla v kině ten a ten film? Také závidím své tchyni a matce, které byly již od 55 let v důchodu, a tchyně si opravdu užívala. Pamatuji si, jak s dědou pořád někam vyráželi. To se mi nemůže stát. já až budu v 64 a 8 měsících v důchodu, tak nevím v jakém zdravotním stavu budu. jestli to tedy přežiju. Musím říct, že tento můj dlouhý článek mi opravdu pomohl v tom, že jsem se mohla někomu vypsat z toho, co prožívám. protože pokud svůj příběh vyprávíte někomu, kdo něco podobné nezažil, nechápe a nikdy nepochopí. Také říkám, že je velký rozdíl se starat a starat. Starat se o mého tchána je radost, starat se o moji matku je peklo. tak jenom jestli vás to potěší a já říkám, že cizí neštěstí „vždycky potěší“- někteří jsou na tom ještě hůř, jak vy…
Píšete mi z duše, jsem na tom stejně jak přes kopírák, jenom ten kyčel mě teď čeká na jaře 🤗
kristova noho… žádnej stres jsi nezažila, tak si stěžuješ, že něco málo musíš… za barák… chudinko ukřivděná
chápu vás co prožíváte , a to ještě máte manžela , mě třeba zemřel v 54 letech a člověk zůstal na vše sám
Dobrý den paní Jano,
přečetla jsem celý Váš dlouhý příspěvek a chci Vám poslat hodně sil. Moje maminka bude přibližně stejně stará jako vy a starání má podobné jako vy. Je to náročné hodně. Také chodí do práce, stará se o svojí maminku.. Má teda jedno vnouče. Je to náročné. Úplně s Vámi souhlasím o tom rozdílu starat se a starat se.. Když byl ještě děda, byl nenáročný, vděčný za jakoukoli péči. Babička je náročnější. Také nezná slova poděkování, bere to jako samozřejmost. Pro mojí mamku je to hodně náročné. Ale na druhou stranu si říkám, že je pořád potřeba myslet na to, že má být člověk rád, že toho svého rodiče stále má. Že má za kým se vracet z práce, i když je to tak strašně náročné. Když pak odejde, je to na jednu stranu úleva v tom starání, ale díra v srdci zůstane napořád.. Na to je potřeba myslet v těch náročných situacích, které každodenní starání přináší. Snažím se Vás na dálku podpořit..
Dobrý večer pani Jano, zcela vás chápu. Jsem ročník 1967, od roku 2014 jsem se starala o matku. Od roku 2018 i o otce. O další 3 roky později o tátovu sestru-moji tetu, nikoho nemá.A v poslední řadě od roku 2022 o manželovu maminku, se kterou mi hodně pomáhá aspoň můj syn.
Navíc v první polovině v roku 2014, ještě před prvními starostmi s moji matkou ke konci téhož roku jsem utrpěla v práci prac. úraz, po kterém mám 50% trvalé následky. Které se na konci roku 2024 zhoršili. Budou mě muset zřejmě znovu operovat. Jsem v ID první stupeň, takže také chodím do práce na zkrácený úvazek.
Start se o mého tátu bylo celkem fajn, (zemřel v roce 2022,v 83 letech), ale o matku to byla a je hrůza – za trest. Od roku 2022 žije v DPS, přesto mě neustále ztrpčuje život, zatím žije. Letos bude mít 83 let, ročník 1942.
V životě mi zničím nepomohla, ani se svými vnoučaty. Zaplatila jsem s manželem její obrovské dluhy, nikdy neuměla poděkovat, je závistivá, nepřející a není to jejím vysokým věkem. Byla vždycky taková, dokonce nás děti, (mám ještě staršího bratra), když jsme byli malé děti strčila na delší čas do dětského domova, aby se nemusela o nás starat a mohla si užívat života. Táta ji v tom nedokázal zabránit -dělala si s ním , co chtěla a on si to nechal bohužel líbit…🥹
Moje teta, tátova sestra žije také, už od roku 2023 v DPS, vše jsem zařídila já, včetně příspěvku na péči, atd… Co k tomu bylo potřeba, stejně, tak kdysi u táty i matky. Moje tchýně zemřela letos v lednu, bylo hi 92 let. Manželova maminka-tchýně byla naopak moc hodná ženská. Byla to, ta nejúžasnější bytost, jakou jsem kdy poznala. Je to pro mě velká ztráta, pro nás oba, včetně syna. Pro mě však hodně těžké, byla pro mě vždy oporou, rádkyní a také mi pomáhala hodně psychicky. Držela mě tzv. nad vodou. Vždycky mě podržela, mohla jsem se ji s čímkoliv svěřit, atd…
Byla pro mě takové sluníčko.
Já mám jít do důchodu, alespoň pro zatím v roce 2032, ale kdo ví…? Už teď mi to natáhli o 2 měsíce,( z původních 4 měsíců). A Bůh ví, co bude za 5 let, až to budou propočítávat znovu. Raději nad tím nepřemýšlet…
A bohužel jsem ge svém životě ještě prožila další tragické události, týkajících se našich dětí, které se nám narodili, ještě před narozením našeho posledního syna. O tom se, ale podrobněji už rozepisovat nebudu.
Drží mě jen nad vodou můj optimismus, hypeaktivita a v celku dobré manželství, které již trvá 39 let. A snad hude trvat dál…😉😃🙋
Ano, dávám Vám za pravdu. Pracuji sice v jiném oboru, ale z práce odcházím kvečeru. Mám staré rodiče, o které se naštěstí dělím s bratrem, ale měla bych jim dát té péče a času více. Celý život jsem strávila nad výkresy a práci u počítače. Šedý zákal mi operovali již v 58 letech, na operaci jsem čekala v čekárně já a zástup 70 letých a starších důchodců. O jiných nemocech se nechci rozepisovat. Ženám se dvěma dětmi ročníkům 1959 – 1965 za každý další rok přidali půl roků navíc. Čím jsme si to zasloužily? Muži odcházejí o dva měsíce navíc každý rok. A ročníky 1966 a mladší již půjdou jen o měsíc navíc muži a ženy. My si ani nevšimly, že nám to vláda pana Nečase takto nastavila? Měly jsme se bránit! Ale jak? Navíc odchod do předčasného důchodu nám ztížila tato vláda, že za každý měsíc bere 1,5 %! Takže z průměrného platu to dělá asi 6 000 kč měsíčně míň, pokud byste chtěla jít o 3 roky dřív. Kolega odešel o půl roku dříve, už to nedával a vzalo mu to 1000 kč měsíčně. Poprvé v životě bych chtěla být opravdu starší, a být v důchodu, ať mám čas na své staré rodiče a můžu být více se svými vnuky, kteří mi mezitím vyrostou a babičku už potřebovat nebudou.
paní mně mluví z duše. Jsem o rok mladší, ale prožívám to samé. Sendvičová generace. Dojíždění do práce 35 km. Pracuji v kanceláři – není to namáhavé, ale psychycky náročné. A to sezení mi nedělá dobře. Do toho zdravotní problémy atd. Je to beznadějné.
Jako bych to psala já. Jsem ročník 1966 a v poslední době mám pocit, že i když čas běží stále rychleji, důchod se nepřibližuje.
Nejsem líná, ale nesmírně unavená.
Dobrý den,reaguji na clanek marně vyhlíží důchod v šedesáti. Mě je 62 roku a i já počítám roky,měsíce a dny,kdy budu moci už konečně za sebou zavřít dveře po 44 letech na stěnách v chemickém průmyslu. Již na sobě pociťují únavu-práce,děti atd.Take bych si ještě ráda užila důchodu, ale by byl člověk fit.Toto navyšování důchodu vymýšlejí lidé,kteří v životě zvedli propisku a to bylo to nejtěžší.Pomalu člověku přibývají nemoci a s tím z veselá do důchodu v 67 letech.Uprimne lituji dnešní mládež,ty konec důchodu ani neuvidí.
Mluvíte mi z duše. Jsem roční 1965. Celý život pracuji na směny v nemocnici. Mám malé vnuky, které mohu hlídat jen ve volných dnech, kterých moc není. Prace zdravotní sestry není pro naše poslance malo náročná,a tak mi zbývá ještě necelých pět let. Ale to mi vnoučata už dorostu.Jestli se toho doziji.