Pavel Čech: O andělovi představuje hluboký příběh vyprávěný od srdce (Recenze)

Stromy nepřemýšlí jako lidé, proč tady jsou, ony to vědí.“ Jedna stará lípa po dlouhé roky naplňovala vůní medových květů místo u rybníka, kde žila. Před nepřízní počasí chránila mladý doubek, který těsně u ní začal růst a proplétat své kořeny s jejími. Minul rok, druhý…, ale pak přišli lidé, lípu porazili a odvezli do města. Po letech čekání v řezbářské dílně se lipového kmene ujaly ruce starého řezbáře, jenž ho citlivě opracoval do podoby anděla. Další muž pokryl jeho tělo a šat barvami. Poté sochu odvezli do kostela Boží milosti ve městě.

Anděl netušil, proč se ve svatostánku ocitl, a často vzpomínal na krajinu, kde vyrůstal, i hvězdné nebe, které tak dobře znal. Časem si nové místo oblíbil. Naučil se poznávat příběhy lidí a rozumět jejich modlitbám i přáním. Stačilo pohledět do srdcí, aby spatřil mnohá soužení a touhy. Přimlouval se za všechny trpící, zoufalé, opuštěné a nemocné, kteří sem přicházeli.

Do kostela chodívala také jedna posmutnělá žena. Uklízela zde, a když se anděla jemně dotkla při utírání prachu, vnímal tlukot jejího srdce. Pak se u něj posadila do lavice a tiše rozjímala.

Občas se andělovi zastesklo po místě, kde vyrůstal, i po osamělém doubku, který zůstal nechráněný. Tak to trvalo po několik staletí. Za tu dobu se svět změnil, aniž o tom anděl tušil.

Jedné tmavé noci se v kostele přihodilo něco zásadního, co změnilo další andělův osud. Setkal se s nesmrtelným, jenž přesto toužil zemřít, a on měl poznat, proč. Andělův pobyt na zemi se krátil. Zalétl ještě ke starému dubu u rybníka a splynul s ním v dlouhém objetí. Noční nebe plné zářících, blikajících hvězd anděla vyzývalo na cestu za tajemstvím…