Kniha Pavlíny Pořízkové (nar. 1965 v Prostějově), proslulé supermodelky, vznikla na popud Marie Shriver, která vydává publikace o pravdě v lidském životě, důstojnosti, radosti, lásce, přijetí a bezpečí, hodnotách, po nichž všichni toužíme. Jak je sama v životě zakoušela, píše Pavlína v knížce esejí No filter.
Pavlína Pořízková patřila podle časopisu Harper´s Bazaar v roce 1992 mezi deset nejkrásnějších žen světa. Ona sama však říká, že od svých patnácti let, kdy se začala věnovat modelingu, byla považována jen za hezkou věc a nemohla být sama sebou. „Když jsi věc, nikdo tě neposlouchá, nezajímá se o tvé názory, o duši. To se změnilo nyní, kdy vystupuji jako normální žena, která má stejné starosti i radosti jako ostatní.“
Píše o pohnutém dětství, kdy rodiče emigrovali a pro ni se po několika letech vrátili. Do Švédska dorazila, když jí bylo devět let, ale rodiče se krátce nato rozešli. Tehdy byla tato rodinná aféra vděčným soustem pro novináře a neustále se probírala ve zprávách. Pavlíně se stýskalo po babičce, která ji v Československu vychovávala. V nové zemi nikoho neznala, musela se naučit cizí jazyk, neměla tu přátele a ve škole zažívala od spolužáků posměch a šikanu. Odtržením od milující babičky a světa, který znala, velice trpěla. Od té doby ji po většinu života provázely úzkostné stavy.
První zkušenosti s modelingem Pavlína zažívala už v patnácti letech, kdy se přestěhovala do Paříže a o dva roky později do Ameriky, kde pokračovala v úspěšné kariéře světově proslulé topmodelky. Vzpomíná na specifický a neúprosný svět modelingu, v němž mají hlavní slovo především fotografové, na jejichž záběrech má modelka působit mladě, přitažlivě a dokonale. „Aby vás ostatní považovali za krásnou, musíte být ve správnou chvíli na správném místě a disponovat správnými vlastnostmi.“ Pavlína Pořízková patřila mezi nejžádanější a nejslavnější světové topmodelky s lukrativními pracovními nabídkami. „Být slavný znamená žít v bublině. Vnější povrch bubliny působí jako zrcadlo.“ Lidé nevnímají osobnost v ní, ale svoje představy, které do ní promítají. „Sláva kolem vás postaví zeď, znemožňující, aby vás lidé skutečně poznali,“ přiznává Pavlína.
O pár let později se seznámila s mužem svého života, hudebníkem Ricem Ocaskem. Prožili spolu téměř třicet let a vychovali dva syny. Když po operaci nečekaně zemřel, zjistila, že ji v závěti vykázal z dědictví (měli zažádáno o rozvod) a musela se o něj pak soudit. Prošla mnoha životními zkouškami, o nichž se v knize otevřeně zmiňuje. Přiznává pochybnosti, jež měla sama o sobě, či zklamání, ale také radost v manželství a dalších vztazích. Nevyhýbá se ani tématu nahoty, která je ve Švédsku, kde vyrůstala, zcela běžná. „Když jsem nahá, cítím se svobodná.“
Zralá žena, jež se naučila být sama sebou, se vyznává z hledání i nalézání lásky, ze zamilovanosti, zlomeném srdci, zranitelnosti, ale také ze šťastných pocitů, mezi něž patří také přijetí krásy i s vráskami a nalezení smyslu života. Svěřuje se od srdce, s důvěrnou upřímností a bez příkras.
Zdroj: redakce – Dana Vondrášková (autorské dílo), jota.cz
Buďte první kdo přidá komentář