Snacha mě požádala, abych vyzvedla vnučku ve škole. Bylo to úplně poprvé. Laurinka právě nastoupila do první třídy a doposud ji každý den vyzvedávala maminka. Ten den ale snacha nemohla a tak jsem souhlasila, že zaskočím. To jsem ještě nevěděla, co mě čeká.
Příchod k budově školy
Snacha mi dala jasné instrukce. Stačí prý v určený čas přijít ke dveřím školy a společně s dalšími rodiči a prarodiči počkat, až paní družinářka přivede ke dveřím školy oblečené děti. Znělo to snadně.
Ve 13.30 jsem vyjela z domova, a to doslova. Měla jsem sice v plánu jít ke škole pěšky, ale venku bylo takové náledí, že jsem z domovních dveří opravdu doslova vyjela a skončila na zemi. Nic se mi naštěstí nestalo, ale hned mi bylo jasné, že cesta do školy mi bude trvat mnohem déle, než jsem předpokládala.
Bylo právě 13.59, když mě předběhli dva lidé. Nechápala jsem, že se jim chce na takovém náledí běhat. Když jsem ale dorazila ke škole, rázem mi bylo jasné, proč ti lidé běželi. Chtěli být ve škole včas, aby si ve dveřích převzali své dítě. Já to nestihla. Když jsem dorazila ke škole, dveře byly zavřené a paní družinářka a moje Laura nikde.
Školník jako zachránce
Zvedla jsem telefon a zavolala snaše. Ta mi naštvaně sdělila, že teď se nedá nic dělat a musím počkat 45 minut, než bude další „vyzvedávací čas“ a družinářka opět přivede děti ke dveřím. Pak telefon položila.
S tím jsem se však odmítla smířit a začala jsem zuřivě zvonit na všechny školní zvonky. Nakonec se mi podařilo dozvonit se na školníka a ten mi přišel otevřít. Byl to moc milý pán a vpustil mě do budovy, ačkoliv je to prý zakázané. Předtím se však ještě několikrát ujistil, že nemám v plánu krást dětské bačkory nebo pytlíky s oblečením na tělocvik. Pak mě dovedl před 1.A a do ruky mi ještě stčil vizitku se svým telefonem.
Laura ve třídě není
Jaké ale bylo moje zděšení, když jsem otevřela dveře třídy a zjistila, že v ní Laura není. Dokonce ani učitelka nevěděla, kde se moje vnučka nachází a na chvíli nás obě polil studený pot. Vzápětí se však ukázalo, že Laura do 1.A vůbec nechodí.
Vyrazila jsem tedy ke dveřím 1.B a modlila se, ať už je to tentokrát správně. Bylo. Laura si ve třídě zrovna svlékala všechno zimní oblečení a plakala, protože pro ni nikdo nepřišel. Když mě uviděla, na chvíli plakat přestala. Když jsem jí ale řekla, že teď si může zase všechno to oblečení znova obléct, rozplakala se znovu. Prý je to hrozně práce.
Měla jsem stejný pocit. Vyzvednout dítě ze školní družiny je také dost práce. Ještě že pro dnešek to mám za sebou.
Zdroje: Autorský text – Petra Müllerová, rozhovor s paní Editou – 65 let
Buďte první kdo přidá komentář