Milí čtenáři, protože se psaním živím a ve volném čase už se nějak nemohu k další tvorbě donutit, budu se snažit překlenout autorskou krizi různými vsuvkami 🙂 Teď například povídkou z knihy Všemi smysly z roku 2014, v níž vzpomínám na narození své dcery. Za pár týdnů už jí bude 18 let (dceři, ne knize). Příjemné počtení!
Pět lidí pět jiných věcí vidí (o novorozenci nemluvě)
Že já jsem se radši nehodil marod!
Vždyť já už to asi nikdy nebudu moct dělat, jsem jako chlap úplně odepsaný. Určitě ze mě bude impotent!
Šéf nás poslal natírat a měnit okna do nemocnice, ale kdybych věděl, kdybych jen tušil, že budu muset makat zrovna na gynekologii, radši si zlomím ruku. Navíc to vedro k padnutí, všechny ženský jsou tady polonahý, odkopaný. Je to nechutný! Všude rozcapený nohy a rozcuchaný hlavy, fuj! Je mi na omdlení. A to jsme dnes v pátém patře, na porodním sále. To je ještě daleko horší než dole na oddělení. Samý tlačte, netlačte, dýchejte, nedýchejte. A někdy hrozný, nelidský řev.
Prostě peklo na zemi.
„Kdybych vás svým porodem rušila, tak řekněte!“
Jako myslí to ta baba vážně, nebo to má být jako legrační? Já za to přece nemůžu, že furt rodí jedna za druhou, dokonce už i na chodbě čekají sténající ženský. Že člověk nemá na práci klid. To si jako myslí, že mě to baví, či co?
Chodíme jí s Frantou těsně kolem hlavy, do těch sálů se nedá jinak dostat. Měly být prázdné, nemůžeme za to, že se tu sjely rodit snad všechny ženský z republiky. Snažím se nedívat se jí mezi nohy a ona si zase potahuje tu děsnou noční košili co nejníž pod ten obrovský, fakt obrovitánský pupek. Její chlap je bílý jako stěna, no já se mu ani nedivím. Jestli na mě přijde stará s nějakým dalším harantem, tak ani náhodou. S tím jsem definitivně skončil!
Ten sálek tady je malinký, sotva se tu všichni vejdeme. Ty starý montovaný okna jsou úplně na hovno, těžký jak kráva. Potřebuju se tam nějak vejít, abychom ho s Frantou vůbec nasadili. Potřeboval bych tu postel někam posunout. Jenže je to kolem dokola omotaný jakýmasi káblama a šňůrama a do toho tu furt pípá ten monitor. Pořád tady pobíhají sestry s kapačkama a tou trubkou, co přes břicho poslouchá srdce toho malýho uvnitř. Něco asi není v pořádku, ta ženská je napojená snad na pět přístrojů najednou.
Já jsem se narodil naší máti doma v chalupě, v ložnici. Tehdy se s tím nikdo nepáral.
„No pět harantů už mi běhalo po chalupě, kam bych jako všecky dala? Přišla stará babka Cicmanka, kořenářka. A než se tata vrátil z pola, byls na světě. Žádný cavyky, ráno už jsem musela poklízet dobytek, řval hlady. No co se divíš, tys řval hlady taky!“
Máti se s ničím nepárala. Tata jen dřel a pil. Každý den po škole jsme museli na pole, na zahradu. Miloval jsem dlouhou zimu v teple naší kuchyně. Spolužáci v učňáku se mi smáli, že jsem z jiného století. Jedináčci, maximálně ze dvou sourozenců, všeci narození v nemocnici. Já jsem ani neuměl ve Zlíně přejít na semafor. Debilové, ti se mě natrápili. Říkali mi Malý Cicma…
Ale vypracoval jsem se. Naše už jsem pochoval, bráši jsou všude po světě. Chalupu i s polama jsme prodali. Kdo by se dnes dřel na poli. A kdy taky? Už tak jsem úplně vyřízený z práce, doma děcka nepomůžou nic. A moje stará furt rozdává další úkoly. Lepší se zdekovat do hospody.
„Hergot, dávej přece pozor! Kam čumíš, vole?“
Franta je taky úplně zpocený a rudý až za ušima. Málem jsme to okno vysklili. Hlavně, hlavně ať nepřijde ten slibovaný slejvák, protože to bysme byli prostě v prdeli. Dobrá půlka oken je ještě dole na korbě, musí se to dneska všecko vyměnit.
„Dokud nebudou všecky okna v pořádku zpátky, nejdete domů. Berte to jako rozkaz!“
Jo, šéfovi se to kecá, sedí u telefonu ve svým kamrlíku a připaluje si jednu od druhé. Hlavně že my si nesmíme dát ani čouda. Ale v takovým vedru mám stejně chuť spíš na jedno orosený. Už aby byla pauza. Vypadnout aspoň chvíli někam pryč, za chlapama.
Vedle už řve to narozený děcko, sláva! Tak to ještě před obědem stihnem s Frantou v klidu dodělat ten sousední pokoj.
Tady to stejně vypadá ještě na dlouho.
___________
To je teda podivný párek, to jsem tady zase ještě neviděl. On si čte noviny na židli, ona spí na lůžku.
„Haló, tady je porodní sál, nejsme u vás v obýváku!“
Volám na ně od dveří. Škubnou sebou tak, že se sám leknu. Někoho z nás tady asi trefí šlak. Jednou sepíšu paměti porodníka. Ovšem, co já tady zažiju, to by asi žádný papír neunesl. Ten chlap si fakt čte deník Sport, to snad není možný.
„Rodit nebudeme nebo co? To jste vážně usnula při vlastním porodu?“
Kontroluju infuzi, musíme to více rozkapat. Ta ženská vypadá dost labilní, no to bude ještě zajímavé.
„A vy máte své ženě pomáhat, ne si tu studovat výsledky fotbalu!“
Chlap vypadá vystrašeně, no vlastně jako všichni chlapi tady. Noviny složil do tašky a jde ke své ženě. Úplně mu drtí ruku. Konečně jsou tady pořádné kontrakce. Posílám ji na balón, aby si ulevila od bolesti.
„Na balón?“
Oba se na mě dívají, jako bych spadl z višně. To jim sestra nemůže aspoň základní věci říct? Ta rodička má nervy úplně v háji. Teď zase seskočila z lůžka, ještě než jsme jí stačili sundat kardiotokograf. Přišlápla šňůru a zakopla, málem nám proletěla hlavou dveřma. No to bude dílo. Ale aspoň tu neřve a nehysterčí, jako ta vedle z jedničky. Ta nám tu vyděsí všechny rodičky na patře.
Jdu rychle k sobě do pracovny, cestou si vyžádám její kartu. No, má toho za sebou docela dost. Tak proto ty nervy. Jestli se neotevře do půl hodiny, píchneme jí epidurál. Ať si to užije ve větším klidu. A my taky.
„Ta nevydrží, ta je hotová,“ šeptám vrchní sestře do ucha, když se vrátím na sál k rodičce.
Sestra přikyvuje a jde shánět anesteziologa. Snad bude mít službu Boženka, ať je aspoň něco v klidu.
„Píchneme vám anestetikum, abyste ten porod zvládla. Vypadá to ještě na delší dobu,“ snažím se o svůj profesionální klidný hlas.
Kolikrát jsem tuto větu už řekl? A kolik z těch žen zmítaných bolestí mi zuřivě kývalo na souhlas? Tahle ne, netváří se nadšeně. A Božka má volno, sakra. Ta nová doktorka, Bláhová, to je to poslední, co jsem tu potřeboval.
„To břicho se hýbe samo, nemůžu zůstat v klidu. Co mám asi tak podle vás udělat?“
Hysterická rodička. Já jsem to říkal. Jenže tentokrát má pravdu.
A ta koza jí to fakt píchla uprostřed kontrakce. Takže blbě.
Panebože, za co? Je tu vedro k padnutí a ještě nějaký šílený smrad. Aceton nebo co. No jo, to jsou vlastně ty okna. Motají se tu dělníci, nemůžeme přerušit provoz. Jak si to ten ředitel vlastně představuje? Zabezpečit chod oddělení. Sály měly být prázdné. Jenže nejsou. Co je na 26. červnu tak výjimečného, že dnes populační křivka vyletí nahoru. Že by fakt přišla ta velká bouřka? Vždyť už rodíme i na chodbě!
A teď ta rodička tvrdí, že necítí půlku těla.
Panebože!
Leje ze mě jako z vola. Volají mě vedle na sál, druhá doba porodní. Řevu jak v opičím pavilónu.
Tady se fakt nedá pracovat
______________________________
Další stah a další šílená bolest v levé polovině břicha. Pravá polovina těla je jak kus hovězího na háku.
Takže jsem se opravdu pohnula a opravdu to píchli nějak špatně.
Mám umrtvenou jen půlku těla.
Tou druhou rodím.
Také věci se stávají jen mě. Pořád. Většinou mívám strašnou migrénu v pravé půlce hlavy, za pravým okem, zatímco levá půlka hlavy mě nebolí. Tak dnes mě pro změnu bolí úplně všechno nalevo. I hlava. I za okem. Strnulá půlka krku. A hlavně, hlavně levá půlka břicha, pánve a zadku.
Takže toto je ta vytoužená chvíle. Porod vymodleného dítěte. Poloviny dítěte, patrně.
Nestačí, že jsem těhotná už desátý měsíc. Že jsem první tři měsíce zvracela celé dny. Nebylo prakticky možné sníst ani vypít nic. Dvě lžičky čaje, to byl malý zázrak. Velký zázrak se stal o Vánocích. Dívala jsem se z okna na náměstí a bezmyšlenkovitě ujídala bramborového salátu z mísy za sklem. Majonéza, okurky, k tomu smažená ryba. A pak – nic! Pohoda! Začala jsem přibírat neuvěřitelným tempem a už na konci ledna se mě zvědavé báby vyptávaly, kdy že to bude. No je konec června a já už měsíc nevycházím z domu. Ještě jedno zdvižené obočí a „Pořád nic?“ a přestala bych se kontrolovat.
„Dýchejte, maminko, pěkně hluboký nádech a výdech.“
Mám pocit, že i ten dech mně v levé nosní dírce působí nesnesitelnou bolest. A navíc mě sestra furt tlačí hlavu dopředu. Už jsem jí jednou řekla, ať to nedělá, že mám problémy s krční páteří. A že budu mít hroznou migrénu. Za chvíli jsem měla tu její zpocenou tlapu zase v zátylku.
No, přestála jsem už horší věci. Třeba letošní krutou zimu, kdy jsme měnili topení v celém domě. Maminka si večer před příchodem dělníků zlomila na náledí ruku. Protože starat se o ni, o nemocného tatiznu a ještě s pupkem skákat kolem plynařů a uklízet zdemolovanou domácnost, to bych už teda nezvládla, rodiče odjeli k bratrovi do Brna. Přežili jsme to s mým mužem jen – jako tradičně – díky olympiádě. Na gauči přikrytém igelitem jsme seděli v obložení skříní a pytlů a drželi se kolem ramen, když naši hokejisté vyhráli na nájezdy nad Kanadou. Ano, Nagano 1998. Na videokazetě máme vítězný zápas „Přepište dějiny“ a hned za ním nahrávku s názvem „Miminko v bříšku“. Bude to syn. Martin. Hokejista. Olympionik.
Za mojí hlavou si pořád nervózně špitá ta umrtvující doktorka s naším primářem. Nevědí, co dělat. Nakonec se začnou přehadovat. Doufám, že nedojde k ruční výměně názorů. Ona je teda hrozná kráva, ledová královna. Určitě ještě nikdy nerodila.
„Musíme vám ten epidural stáhnout. Takto bychom se s vámi nedomluvili, až budete pořádně tlačit, když půlku těla cítíte a druhou ne. Budete to muset prostě vydržet.“
Primář se snaží ovládat, ale naprosto mě znervózní.
„No a když to nevydržím, tak se jako stane co?“
Hledí na mě jako na malomyslnou. Na čele se mu leskne krůpěj potu.
Jsem trochu nervózní, že cítím jenom bolest a vztek. Kde jsou ty přívaly mateřské lásky, kde je to štěstí, co se nedá vydržet. Kolikrát jsem si v hlavě přehrávala tuto nádhernou chvíli a plakala jsem dojetím. Teď pláču vzteky. Hlavně, hlavně si přeji, aby ta sranda už skončila. Ať mi dají všichni svatý pokoj. A nikdo mi nerve hlavu na prsa a neřve na mě: „Musíte tlačit víc! VÍC!“ Hlava mi třeští, klouzám po zpoceném lehátku jako obří dýně. Opravdu jsem chtěla někdy nějaké dítě?
Vtom uslyšíme pláč ze sousedního sálu. Všichni se na malou chvíli zastaví a poslouchají. Právě přišel na svět nový člověk. Má hlas stejně pronikavý jako jeho matka, ale tento nářek najednou zní jako rajská hudba. Všechen strach, utrpení, bolest, pochyby, všechno je rázem smazáno. Z nejhorší rodičky se v okamžiku stává nejšťastnější maminka. Představuju si, jak za tenkou stěnou drží v náručí své pomačkané, vyděšené, hebounké děťátko. Z levého oka mi začnou téct slzy a na chvíli ani nevnímám bolestivé kontrakce.
Otočím se s láskou a dojetím na svého muže.
Stojí těsně u postele a ve výši hlavy mám jeho rozkrok.
Z deseti centimetrů se dívám na jeho přirození.
___________________________
„Šmarjá, holky, pojďte sem na chvílu!“
Volám na kolegyně, nemůžu to už smíchy vydržet. Scházíme se v sesterně, zavírám dveře jedné mamince před nosem. Minutu snad vydrží. Zato já mám strach, že se počurám smíchy.
„Tomu neuvěříte, co se stalo!“
Opět mě chytá záchvat smíchu, nedokážu pokračovat. Holky už se smějou taky, a to ještě neví čemu. Utírám si slzy a snažím se zklidnit dech, abych ze sebe něco vůbec dostala.
„Mám na trojce chlapa u porodu. Poslala jsem ho ráno převlíct do mundúru a on jak byl zmatený, tak se ještě ptal, jestli si má vyslíct všecko. No jasně, všecko, křikla jsem za ním.“
Majka s Aničkou přikyvují. Známe je, tatínky před porodem. Venku se kasají, řídí svět, ale přejdou přes práh porodnice, jsou z nich bledé mátohy. Kolikrát si říkáme, jak někdo takový vůbec mohl dítě zplodit. Co na něm ta ženská viděla? No, na druhou stranu, aspoň stojí rodičce u hlavy a nekecají nám do toho. Jsou rádi, že jsou rádi, že to vůbec ustojí. Mnohem, mnohem horší jsou budoucí babičky, to se křižujeme předem. Ty ví všechno líp a pořád nás volají a otravujou a všechno jenom komplikují a melou nesmysly a jsou hrozně hysterické. Vlastní matky k porodu nebrat! To už je lepší rodit sama, v klidu.
„No jeho je ta rodička, jak jí píchli špatně epidurál a rodila půlkou těla. No ženská byla z toho úplně hyn a ještě se tam zase ta nová doktorka z ára naparovala a byla nepříjemná jak čert a našeho starýho úplně vytočila.“ Vracím se ke storce z trojky. Holky zase přikyvují. Známe to. Jak nemá pan primář k ruce svoji oblíbenou Božku, je popudlivý. A ta nová je fakt hrozná. Nemá s těma ženskýma slitování. No však počkej, až budeš jednou sama rodit! Snad nebude mít primář službu. No, on už vlastně bude v důchodě, už se mu to krátí. To jsem zvědavá, kdo po něm převezme primariát. Taky se tady z toho můžeme úplně podělat. Anča si zapaluje cigaretu. Překvapeně zvednu obočí, ale jen pohodí hlavou směrem k oknu. Žádné tady není. Jo vlastně, oni je dnes natírají. No to nám ještě do toho zmatku chybělo.
„No tak ta z trojky začala vyvádět, je to nějaká novinářka či co. Prý ať jí netlačím hlavu dolů, že bude mít migrénu. Že necítí půlku těla a neví, co po ní chceme. No prostě hrozný blázinec. A starej, místo aby ji uklidnil, tak se začal před ní hádat s Bláhovou. Při kontrakci jsem té ženské zase bezprostředně chytla hlavu, abych jí ukázala, jak dýchat, ale zdálo se, že mě doopravdy kousne.“
Ten její pohled, ten by teda dokázal i zabít. K hlavě se jí už raději nepřiblížím. Když člověk to má všechno tak naučené, dělám to i pětkrát za den, pořád dokola. Hlavu na prsa, tlačte, zavřete oči, dýchejte. Furt dokola.
„Smrad, vedro, blázinec, furt se tam motali ti dva okenáři, pořád někdo packal o šňůry od monitoru. A do toho ten blbě píchnutý epidurál, který museli stáhnout, no takový zmatek jste fakt neviděly,“ kroutím hlavou a potahuju z Ančiného cíga.
„No a teď to nejlepší. Tož si představte, že ta chudák ženská byla už úplně zpitomělá ze všech těch lidí kolem a příkazů a chtěla se opřít o toho svojeho chlapa. No a když se k němu přitáhla, tak…“
Tečou mi slzy smíchu, fakt se nemůžu vůbec ovládat. Já jim to snad nedovykládám. Už všecky spěchají a visí mi na rtech trochu netrpělivě.
„No vypadlo mu z gatí péro! Jak ležela a on u ní stál, měla ho přímo u huby…“
Řičíme smíchy. Snažím se to dovysvětlit, ale nemůžu popadnout dech.
„On si ráno vyslekl i slipy a jak je v tom zeleným mundúru jen díra místo zipu a šňůrka v pase, tak jak se naklonil, tak mu to vylezlo ven!“
Vzpomněla jsem si na tu scénku znovu. Chlap se tak lekl, že zůstal jak opařený. Všichni jsme se mu dívali do rozkroku, dusili jsme se smíchy, chlap úplně rudý jak rak. A ta jeho ženská se kroutila v bolestech a patrně si přála mu ho utrhnout. A pak dostala takový záchvat smíchu, že se konečně otevřela a začala rodit.
_________________________
Kde to jsem?
Mami? Co je to za lidi?
Proč je tu taková zima?
Pomoooooc, nemůžu se nadechnout! Topím se!
Já chci zpátky! Kam mě nesete?
Maaaaaamiiiiiiiiiiii!
Co je to za hadičku, fuj! Au! Zkusím se nadechnout. Jde to. Tak jo, já zařvu. UUUUUUUaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa!
Dobrý, že? Tak ještě jednou.
Uuuuuuuuuuuuuuaaaaaaaaaaaaaaaaa!
Já chci maminku! Neslyšíte? Vraťte mě laskavě zpátky do bříška, do tepla, do bezpečí!
Ne, vodu neeeeeee! Aspoň ne na hlavu! Já se zase topím!
Neslyšíš mě, ty ženská jedna? Co to máš za hadr na puse, já se tě bojím!
Jejda, to je příjemné, ta osuška. Konečně klid.
Hmmmhmmm.
Cože? Nerozbaluj mě, je mi zima. Zima!
Zase mě kamsi nesou, pokládají, zvedají, pokládají.
Co to znamená 4,11 a 53?
Jo tak to jsou moje první míry, to jo. To jsem teda pěkný cvalík!
Ale kdo mě to bere do náručí a zírá na mě jak na svatý obrázek?
Proč se mu tak hrozně třepou ruce, když mi na ruku přivazuje cedulku s číslem 781?
Jo, je šikovný, vůbec provázek necítím.
Mami, máš stejnou cedulku?
A taky ti popsali nohu fixou?
Tatínku? Řekli mu tatínku?
Takže ten pán, co mi pořád počítá prsty na rukách a nohách, to je můj tatínek?
Páni, žádná podoba. No to je teda dost divné!
Co pořád na tom mojem uchu vidí? Au! Neobracej mi ho pořád, tati!
To bolí!
No tak už mě pochovej a pomazli se se mnou.
Jojo. No to by šlo. Moc, moc příjemné.
První pusa na hlavu. Mám tam krásné černé vlásky, že?
A teď mě rychle zanes k mámě, ať jsme konečně všichni spolu.
Jsem tvoje dcera, tatínku.
Jak se budu vlastně jmenovat?
„Tak je to holčička. A není mi vůbec podobná!“
Z automatu na chodbě, hned vedle našeho porodního sálu, telefonuju k nám domů. Třepe se mi hlas, nevím, co říct. Babina na druhém konci drátu okamžitě potahuje. Z vnučky je naprosto nadšená. Moje maminka je u nás zrovna taky, tak aspoň budou slavit společně.
Ze sálu slyším tichý smích své ženy, asi se ji zase nezdá, co do telefonu říkám. Připadlo jí směšné i to, že jsem musel sestričku poprosit, aby mi půjčila drobné do automatu.
„Víte, můj muž s sebou nemá vůbec nic! Jenom to svoje nádobíčko!“
Usmívám se taky, ale jsem hrozně zaskočený. Tak je to fakt holka. A nejhorší ze všeho, což nemůžu přiznat vůbec nikomu, je, že je tak strašně podobná babině. Prostě malá tchyně. Ten výraz je úplně stejný. Snad mě nebude taky tak komandovat. Přitom jsem si byl tak jistý, že to bude kluk. Myslel jsem, že spolu budeme hrávat fotbal, tenis, hokej, jezdit na kole.
Co budu dělat s holkou?
Když jsem ji konečně přinesl své ženě na sál, byla tak šťastná! Připadala jí nádherná! Vůbec mě neposlouchala, když jsem se jí snažil říct o tom pokrouceném oušku. Asi se jí vyplavily nějaké ty hormony či co, byla jako v transu. Ovšem, musela čekat, než malou rozdýchají. Nevydala po narození ani hlásku a hned s ní běželi pryč. A já za nima.
Zůstala tam sama, uplakaná, rozbolavělá. Po epiduralu se nesmí hnout z lůžka. A musela čekat v hrůze a nevědomosti, co se zase stalo. Muselo to být strašné, to čekání, dochází mi to postupně. Jsou tak statečné, holky moje milované.
Hladím ji po hlavě. Objímám je obě.
Tak teď jsme konečně tři.
Co budeme dělat?
„Jmenuje se Martina.“
Na vymýšlení jména pro holčičku už jaksi není čas. V kolonce jméno jsme měli vyplněno pouze jediné – Martin. No tak to bude prostě Martina, shodneme se okamžitě. Všechny Patricie, Josefíny, Karolíny jsou rázem zapomenuty.
Martina.
Nádhera!
Ona je fakt krásná.
Jsem unavený, jako kdybych sklidil fůru uhlí. Sotva stojím na nohou a žaludek mám jako na vodě.
Dívám se na na ty svoje holky, jak se pusinkují, laskají, tulí se k sobě.
Čert vem kluka, prostě budu mít další krásnou ženskou v domě.
Bude se o mě starat a já budu hrozně pyšný otec.
Panebože, děkuju ti, děkuju!
Jsem táta.
Táta!
Nejvyšší čas převzít velení v rodině.
Hned po křtinách začneme doma natírat všechna okna.
Vaše Bára (www.uzasnabara.cz)
Buďte první kdo přidá komentář