Třicet let si na Karlově mostě sahám na křížek nedaleko sochy sv. Jana Nepomuckého. Někdo mi tehdy, když jsem do Prahy přijela poprvé a měla jsem tendenci věřit všemu, co mi napovídali ti, co tu byli už podruhé, prozradil, že si mám něco přát.
Chtěla jsem Lásku, to vím bezpečně, a pár let mi to vydrželo.
Spalující, romantickou, velkou Lásku na celý život. (A povedlo se.) Pak jsem chtěla prorazit a být slavná spisovatelka. (A nepovedlo se.) Už jako vdaná jsem musela zcela přeskládat své hodnoty a přála jsem si jediné: být zdravá. (A povedlo se.) Otrnulo mi a chtěla jsem být znovu slavná. (A nepovedlo se.) Pak jsem z povrchnosti opět sestoupila k základům bytí a chtěla jsem dítě. Pár let to trvalo. (A povedlo se.) Pak jsem tomu dítěti toužila porozumět. (A nepovedlo se.) Chtěla jsem cestovat a rozšířit si obzory. (A povedlo se.) Ano, přiznávám. Znovu jsem chtěla být spisovatelkou, třeba i neslavnou. (A nepovedlo se.)
Dnes jsem u křížku stála znovu. Čekala jsem na fotogenický východ slunce, který nepřišel. Pohled na třpytící se Vltavu mě donutil pohlédnout se stejným zájmem i do své duše. Čert vem všechnu slávu, bohatství, přání změnit druhé k obrazu svému. Sáhla jsem si na křížek v kamenné zdi mostu a vrátila jsem se ve svých přáních na začátek.
Konec našemu hledání nastane, dojdeme-li na místo, odkud jsme vyšli, a tuto pravdu poznáme.
Chci lásku. Nemusí být spalující ani romantická, ale musí jí být opravdu hodně. Pro nás pro všechny. Láska je to, co nás prostupuje, naplňuje, spojuje. Všechna další přání už budou zbytečná.
(Povede se?)
Vaše Bára
Zdroj: redakce – Barbora Janečková (www.uzasnabara.cz)
Buďte první kdo přidá komentář