„Při silniční kontrole cenil na příslušníka zuby!“

Můj táta byl členem snad všech spolků, které v našem městečku existovaly. Skoro by se zdálo, že když se někdo rozhodl založit spolek nový, začal možné členy hledat vždycky na našem konci městečka. A tak můj táta tužil tělo v Sokolu, věnoval se pořádání závodů v rámci místního automotoklubu, účastnil se schůzí Svazu chovatelů drobného zvířectva, a kdykoliv v blízkém okolí vypuknul požár, podílel se na jeho zneškodnění coby dobrovolný hasič. Z celé plejády volnočasových aktivit vynechal pouze Svaz žen, který ovšem obsadila moje babi, a volební komisi, ježto mu vzhledem k fotbalovým tréninkům nevyhovoval dvoudenní termín konání voleb. Přesto však do této komise doporučil moji mámu. 

Vzhledem k jeho nabitému harmonogramu se proto zhusta stávalo, že když měl moji mámu nebo babi někam odvézt autem, kolidovalo to s jeho akcemi. 

Když už se jeho časová vytíženost a od ní se odvíjející neschopnost plnit roli rodinného drožkáře stala pomalu, ale jistě pravidlem, vyslovila babička myšlenku, že by si měla řidičák udělat moje máma, aby mohla zmíněnou roli přebrat. „Sama bych se hned šla učit řídit,“ oznámila tehdy babi naší rodině, „tedy kdybyste neměli tak velké auto. Nechcete si koupit menší?“ otázala se táty, kterého myšlenka na vlastní tchyni za volantem značně vyděsila. 

„No to určitě!“ odfrkl si. „S naším foxteriérem nás jezdí v autě v plném osazení sedm, takže se hned zítra nechám zapsat do pořadníku na velorex!“ prohodil s očima v sloup. Hlavou mu zatím běželo, že by mu Veřejná bezpečnost mohla na provoz jeho stávajícího „tak velkého“ auta pravidelně platit, neboť jeho vlastnictvím de facto přispívá k plynulosti dopravy. Jeho tchyně by totiž byla schopna:

1. jezdit i dálkové trasy se svým oblíbencem, psem Milunkou, na klíně;
2. do role svého navigátora pasovat naši největší kočku, již by si posadila za krk, zatímco zbytek kočičího ansámblu by byl usazen na volná sedadla vozidla;
3. familiárně odmávnout příslušníky VB a zásadně se nezdržovat zastavením na jejich pokyn.

„Žádný řidičák si dělat nehodlám,“ rezolutně odmítla máma. „Já rozhodně nebudu řídit se psem na klíně! Nemíním se dohadovat s esenbáky a nemám u nich protekci jako ty,“ narážela na příhodu, která se odehrála sotva pár týdnů před tímto rozhovorem.

Tehdy jsme se v plném počtu jeli koupat do nedalekého lomu. 

Pes byl pochopitelně v autě první. Jak už tak naši miláčkové jasně rozumějí našemu počínání, to odpoledne vyhodnotil, že dnes se budou konat dvě jeho oblíbené kratochvíle: koupání miloval, a neméně ho bavilo „řídit“, tedy sedět skutečnému řidiči na klíně, předními packami se opírat o volant a vykukovat přes čelní sklo.

I tehdy Milu pochopitelně „řídil“. Kousek před cílem naší cesty zastavila naše auto hlídka Veřejné bezpečnosti. Příslušník byl patrně nový, protože táta, vzhledem ke svému povolání a koníčkům, byl okresně až krajsky známá postavička, takže příslušníci ho zpravidla odmávli. 

Táta samozřejmě zastavil a stáhl okénko jen tolik, aby Milu nevyhupsnul z auta. Příslušník se k okénku naklonil: „Dobrý den, pane řidiči –“ a dál se ve svém proslovu nedostal. Překvapeně totiž zíral do vrčící tlamy plné vyceněných ostrých zubů našeho psa, který byl naštvaný, protože se nejelo. Buď se má pokračovat v jízdě, nebo vystupovat, myslel si Miluna. A, dle mého názoru, to ten blbec za pootevřeným okénkem leda zdržuje a já nemám ani dostatečný prostor, abych mu rafnutím dal najevo, co si o takových provokatérech myslím! 

Uvnitř auta se mezitím strhla mela, jak jsme se snažili Milunu zpacifikovat. Zatímco pes byl odhodlán setrvat u okna na místě řidiče, táta se pokoušel odhodit ho bokem k mámě na sedadlo spolujezdce nebo nám do zadní řady a my s mámou jsme Milunu tahali z tátova klína. Příslušníkovi VB se naše počínání muselo jevit jako chumel rukou, z jejichž počtu nebylo možno zjistit, kolik nás v autě vlastně je, ale musel si být jist, že opravdu hodně.

Celou vřavu úporně se bránící Milu ještě okořenil tím, že střídavě vyhazoval blinkry a párkrát zatroubil, což ho patrně rozvztekalo, a rozštěkal se na celé auto i přilehlé okolí. Jen čirou náhodou se mu při té potyčce nepodařilo nastartovat a zařadit rychlost.

Zděšenému příslušníkovi zatím cvakalo v hlavě v rytmu našich blinkrů a asi přemýšlel, jestli bdí, či sní. Zcela jistě si však už kalkuloval, že to teda bude flastr jako hrom! 

Jako deus ex machina do toho celého – k našemu obrovskému štěstí – vstoupil druhý člen hlídky, který okamžitě poznal auto i řidiče a ke svému nadšenému „Ahóóój!“ připojil jen dotaz, zda ta nedělní akce Svazu chovatelů platí. Když se dozvěděl potřebné informace, jenom prohodil: „Jedete se vykoupat, že? Takové parno, já nemít službu, už jsem taky u vody…“

„Tak pokračujte, pane řidiči,“ rezignovaně si povzdechl služebně mladší příslušník spíš k Milunovi, kterému tímto dal na srozuměnou, ať si ten vzteklý pes s tím svým chumlem posádky a s troubícím a blikajícím autem jede třeba ke všem čertům – on nakonec vlastně nic neviděl a neslyšel.

Na vysvětlenou nutno dodat, že tahle příhoda je z doby šedesátých let, kdy provoz na silnicích v našich končinách byl minimální a zdatnému sprintujícímu cyklistovi nečinilo potíž předjíždět auta.

Dnes by policie možná tátu odvedla v poutech, nás deportovala do psychiatrické léčebny a běsného Milunu vrazila do útulku pro psy. Výše pokuty za nezajištěné zvíře ve vozidle by byla astronomická a řidič číslo dvě (tj. táta) by patrně přišel na doživotí o řidičský průkaz. A jen pámbů ví, jestli by poté nechali mámu udělat si řidičák – k čemuž se nakonec tehdy odhodlala. O tom však až někdy příště.

Zdroj: redakce – Olga Skálová

Další články z této rubriky

Nothing Found

• Novější
• 1
• 2
• 3
• 4
• …
• 18
• Starší