Jako mnozí lidé v těchto dnech, i moji rodiče dodržovali návštěvy hřbitovů, na kterých odpočívali naši příbuzní.
Maminčinu mámu jsme dostatečně předem odvezli k její sestřence. Ta bydlela nedaleko jejího rodiště, a tak se společně postaraly o hrob babiččiných rodičů. Babi nám tím pádem nepomohla, ačkoliv by do sporů, které probíhaly tak týden před záležitostí týkající se druhé babičky, dokázala vnést řád. Tedy v jejím případě vést její oblíbený seznam a plánovat účast.
Tátova maminka pochopitelně trvala vždy na návštěvě hrobu, kde byl pochován její manžel. Byla to vzdálenost od nás asi 170 kilometrů. Ovšem v době let šedesátých to znamenalo několikahodinovou jízdu autem, kterou bylo nutno absolvovat i v nepřízni podzimního počasí. Málokdy bylo v tyto dny hezky.
Máma zase upozorňovala, a to měla pravdu, na touto dobou časté dopravní nehody. Pochopitelně, na silnice vyjížděla spousta „svátečních“ řidičů a provoz byl taky obrovský. Navíc po okresních silnicích, takže cesta trvala mnohdy hodně dlouho.
Táta se svojí matkou se na tuto návštěvu těšili, protože se u jedné z babiččiných švagrových scházela vždy poměrně početná rodina. Vzhledem k tomu, že tatínkův otec pocházel (jak nám bylo vždy tvrzeno) z osmnácti dětí, a navíc se postupně rodina rozrůstala, docházelo někdy i ke zmatkům.
Zbytek naší rodiny tuto akci neměl rád. V rodině tatínkova otce jsme nikdo neměli šanci se vyznat (občas docházelo k hádkám i mezi babičkou a tátou, kdo ke komu patří a kdo je čí potomek) a máma později určila, že budeme na tyto návštěvy jezdit střídavě. Nás, děti, tyto „dospělácké řeči“ pochopitelně nebavily a máma se zase vracívala z této akce vždy vysílená, protože se, marně, snažila pochopit příbuzenské vazby.
Z tohoto důvodu probíhal urputný spor mezi zbylou částí rodiny: kdo byl naposledy, kdo se na co vymlouval, kdo byl omluven, že je nemocný, kdo měl nějakou neodkladnou činnost a tak dále.
Máma byla ve výhodě, protože ze svého titulu rodiče v nejhorším případě provedla nařízení, kdo pojede. I když k tomu se uchylovala až v krajním případě.
Já naproti tomu jsem byla v nevýhodě, jednak tím, že jsem byla nejmladší, a taky proto, že jsem se, a to bylo dost zvláštní, osvědčila jako spolehlivá.
Návštěva totiž probíhala tak, že hned po příjezdu, kdy se zastavilo u poměrně rozsáhlého hřbitova, který měl několik vchodů ze všech světových stran a tátovi se podařilo vždy zaparkovat z jiné strany, následovalo hledání hrobu. Nikdy mi nikdo nedokázal vysvětlit, jak bylo možné, že jsem vždycky automaticky nasadila správný směr a v nejkratším časovém limitu dovedla zbytek rodiny k hrobu svého dědečka. Nad tím zůstávali všichni ohromeni a tím pádem mě s tímto odůvodněním několik let po sobě čekal tento výlet s poukázáním, že jsem nepostradatelná.
Navíc tátu s jeho maminkou občas napadlo, že ještě před odjezdem navštíví někoho, kdo na rodinné sešlosti nebyl. To zbytku rodiny přivozovalo stavy mdloby, protože před námi cesta minimálně dvou až tříhodinová, a ještě s takovou časovou prodlevou.
Jednou, to jsem s nimi byla právě jenom já, se babi s tátou, když jsme nasedli do auta, že už jako jedeme domů, dohadovali, že by se ještě zastavili u tety Anky. Oba si odsouhlasili, že ta na rodinné sešlosti nebyla. Zezadu jsem se zeptala, jestli to není ta, co vloni zemřela. „Aha, vlastně ano. Tak jedeme domů,“ konstatovali vepředu sedící.
Když jsme dorazili, táta přibrzdil u našeho domu, abych si vyskočila z auta, svoji mámu ještě vezl k ní domů. Doma se tehdy divila, že jsme se vrátili tak brzy. No a já jsem jim vysvětlila, že hrob jsem, jako vždy, našla okamžitě – žádné zdržení a pravidelná návštěva na zpáteční cestě, kterou si naplánovala babi, se taky neuskutečnila.
Když se vrátil táta domů, máma ho s úsměvem vítala slovy: „A co teta Anka?“ Táta se na mě zamračil: „To jsem si mohl myslet, že to vykecáš,“ a směrem k mámě dodal: „vůbec nechápu, jak jsme na to mohli s mojí mámou zapomenout, vždyť jsme jí byli i na pohřbu…“
Další rok jela na tuto podzimní akci máma. Na zpáteční cestě, ihned po nastoupení do auta, se samozřejmě nechala slyšet: „A co u tety Anky, tam se tento rok nestavíte?“
Zdroj: redakce – Olga Skálová (autorské dílo)
Buďte první kdo přidá komentář