Princ Harry (Henry Charles Albert David), vévoda ze Sussexu, se narodil 15. září 1984 jako druhý syn krále Karla III. a Diany, princezny z Walesu. Ve své knize se niterně otevírá a zveřejňuje důležité milníky svého života. Upřímně popisuje vztah s otcem, babičkou či bratrem, odhaluje poměry v královském paláci a uvádí na pravou míru zkreslené a nepravdivé zprávy o panovnické rodině i o sobě.
Knihou se prolínají přezdívky Následník – Willy a Náhradník – Harry. Když se Harry narodil, řekl prý jeho otec své ženě: „Báječné! Ted jsi mi dala Následníka i Náhradníka – mám splněno.“ Harry poznamenává: „Coby Windsor jste se museli dopracovat k tomu, které skutečnosti platí nadčasově, a ty pak pustit z hlavy. Znamenalo to vstřebat základní parametry vlastní identity a instinktivně vědět, kdo jste – a ten někdo představoval navždy vedlejší produkt toho, kým nejste.“ Bylo nutné udržovat vzájemný odstup, ovládat emoce i city. Windsorové byli „solidně chladnokrevní“. V takové atmosféře vyrůstaly i jejich děti, jež zpravidla nebyly hýčkanými princátky. Harry připomíná, že jeho otec byl perzekvován a na internátní škole byl „terčem strašlivé šikany“, kterou, jak sám přiznal, málem nepřežil.
„Máma mi chyběla každý den,“ přiznává princ Harry. Podědil po ní lásku k lidem, odpor k domýšlivosti a falešnosti a všemu nóbl, jak píše. Po její tragické smrti se dlouho nemohl vyrovnat s tím, že už ji nikdy neuvidí a neobejme. Aby přehlušil bolest a osamocenost, oddával se pití, divokým večírkům a užíval drogy. Platil za „nezvedeného“. Nastoupila „Ta druhá“, kterou otec synům oficiálně představil. Přáli mu, aby byl šťastný, ale chtěli, aby se s ní neženil. Camilla však zahájila krátce poté „dlouhou hru, tažení za sňatkem a nakonec i korunou.“
Na studiu v Etonu si Harry oblíbil ragby. „Ragby mi dovolovalo pěstovat si vztek, kterému někteří říkali ,rudá mlha´. Navíc jsem necítil bolest jako jiní kluci, kvůli čemuž jsem na hřišti působil děsivě. Nikdo neměl žádnou odpověď pro kluka, který aktivně hledal vnější bolest, jež by se vyrovnala té vnitřní.“ Bylo mu dvanáct, když ztratil milovanou matku. Těžko se soustřeďoval na učení, spolužáci si ho dobírali pro jeho královský původ, zatímco média ho v následujících letech pronásledovala a uveřejňovala často nepravdivá fakta, jen aby jejich „sousto“ přitáhlo co nejvíc čtenářů. „Před stovkami let byli urození muži a ženy považování za božská stvoření; teď to byl hmyz. Jaká zábava je trhat mu křídla,“ podotýká Harry.
Otevřeně se zpovídá z prožitků a zkušeností, jež získával v královské rodině i mimo ni. Vzpomíná na Královskou vojenskou akademii a výcvikový tábor, o němž se podrobněji a napínavě rozepisuje, stejně jako o vojenské službě a bojovém nasazení v Afghánistánu. Čtivě a sugestivně popisuje rovněž pracovní pobyty v Africe nebo cesty k jižnímu a severnímu pólu. Svěřuje se s psychickými problémy, kdy se „potácel mezi záchvaty vyčerpávající letargie a děsivými panickými atakami“. Jako voják trpěl posttraumatickou stresovou poruchou. Pomáhala mu léčba, práce i to, že upíral pohled ven místo dovnitř. Stal se iniciátorem a patronem důležitých sociálních projektů, zejména her Invictus Games, organizovaných pro zraněné vojáky.
Dočteme se o jeho vztahu a obdivovaných povahových stránkách babičky i otce, jehož nazývá něžně „tatínkem“. Líčí příjemné vzpomínky spojené s bratrem Willym a jeho ženou Kate, která mu připadala „spíš jako sestra než jako vyženěná příbuzná“, jež měl vždy rád a přál jim štěstí. Toužil po tom, aby měl s bratrem pevnější pouto. Přes určitou rivalitu a následné ochlazení vztahů vyznává, že ho miluje a „nikdy neměl v úmyslu ublížit své rodině“. Cítil však potřebu vysvětlit, že za odcizení nenese vinu Meghan, jak se jí neprávem přisuzuje.
Popisuje, jak nemožné bylo bránit se fotografům, nezákonně narušujícím soukromí, i nepravdivým zprávám o královské rodině. Palác se držel rodinného pravidla: „Žádné stížnosti, žádné vysvětlování.“ Nejvíce prince Harryho zasáhlo zjištění, že určití členové královské rodiny či jejich pomocníci udržovali se zástupci tisku kontakt a dodávali mu některé soukromé zprávy, aby se pak o nich psalo pochvalně. Dehonestující bulvární informace byly šířeny zčásti jak o otci Harryho, tak manželce Williama, a zejména se týkaly Harryho a jeho ženy. Královský palác se jich nikdy nezastal. Stupňující se tlak oba přiměl přestěhovat se z královského sídla, i když nadále pokračovali ve službě královně. Palác nakonec rozhodl, že budou zbaveni všech výsad včetně ochrany, pokud odejdou, což učinili v roce 2020. Dnes žijí se svým synem a dcerkou v Kalifornii.
V knize je patrný očišťující kontext i Harryho touha po usmíření, jež však ze strany otce, bratra a královské rodiny zatím postrádá odezvu. „Život není pouze dobrý, ale není ani jen špatný.“ V důsledku překroucených zpráv bulvárního tisku se ale může stát obzvlášť těžkým. Princ Harry spolu s dalšími osobnostmi se rozhodl, že se s ním bude soudit. „Jde o tohle – nedovolit lidem, aby jim procházelo zneužívání. A lhaní. Obzvláště takové lhaní, které dokáže zničit nevinné.“ I proto napsal knihu, v níž osvětluje, jak se situace ve skutečnosti má a co vše v paláci, ve škole, na misích nebo na cestách prožíval. Odkrývá soukromí, niterné myšlenky, citové vztahy i zranění a také důležitá setkání a události, jež ho formovaly. Na knize spolupracoval John Joseph Moehringer, nositel Pulitzerovy ceny.
Zdroj: redakce – Dana Vondrášková (autorské dílo), prah.cz
Buďte první kdo přidá komentář