Recenze knihy Jaký to nádherný svět od Marcuse Chowna
Aby bylo hned od začátku jasno. Nejsem žádný nerd ani geek, z přírodních věd jsem sotva prolezla gymnázium a z chemie si pamatuji pouze poučku „kyselina se leje do vody a nikdy naopak“, což léta praktikuji při vaření polévky v sáčku. Přesto jsem nevysvětlitelně fascinována světem kvantové fyziky, který má pro mě výraznou filozofickou linku. Kniha Kvantová teorie nikoho nezabije mi před lety otevřela v životě nová vrátka do vzrušujícího světa subatomárních částic. Napsal ji pro mě zcela neznámý autor Marcus Chown (1959) a vydalo pro ně tehdy zcela neznámé nakladatelství KNIHA ZLÍN.
Byla z toho láska, která mě ještě neopustila. K progresivnímu nakladatelství i k jeho oblíbenému autorovi. Ne že bych něco z tématu pochopila. Ale začala jsem se o to snažit, a zatím jsem to ještě nevzdala. Proto jsem uplynulé týdny strávila večery s novou Chownovou knihou, do níž jsem si tužkou čmárala poznámky a podtrhovala zvláště zajímavé pasáže. A teď se snažím utřídit si myšlenky a napsat ke knize něco jako recenzi.
Tentokrát zdaleka nejde jen o fyziku. Kniha je řazena do pěti samostatných, ale na sebe navazujících (a odkazujících) částí: Jak funguje lidské tělo, Jak hmota koná práci, Země pracuje, Fungování hluboko uvnitř a Kosmické spojení. Svět vědy je fascinující. Dokáže vysvětlit, proč se neohýbáme kolem rohu a neprocházíme po obou stranách pouličních lamp. (Protože máme směšně malou vlnovou délku, tak proto.) Dokáže nás pěkně znepokojit: Kdyby automobil absolvoval stejný vývojový cyklus jako počítač, roll-royce by dnes stál 100 dolarů, na jeden galon by ujel milion mil a jednou za rok by explodoval a zabil všechny uvnitř. Věda dokáže i teorii, že vše, co jsme kdy slyšeli, viděli, cítili či ochutnali, je vzájemná komunikace našich buněk mezi sebou a se zbytkem vesmíru. A že pokud jste něco z předchozích definic pochopili, došlo právě ve vašem mozku k fyzickým změnám zvaným neuroplasticita.
Musím podotknout, že snaha autora porozumět všemu klade na čtenářovu koncentraci extrémně vysoké nároky. Chvílemi jsem při čtení doslova cítila, jak mi nové spoje v neuronové síti mozku vypalují v hlavě žhavé pěšinky. Mít základní povědomí o Darwinově teorii, Newtonových zákonech, binárním kódu nebo časoprostoru vám stačí k luštění křížovek nebo pochopení oblíbeného Rozumu do kapsy. Ke čtení Chownovy knihy potřebujete navíc ještě odvahu a představivost Alenky v kraji za zrcadlem. Přemýšlet jinak, pochybovat, klást si otázky. Ochotu připustit si, že to, co jste si mysleli, že je pravda a nic než pravda, na úrovni atomů vůbec neplatí. A že řeči o nadřazenosti lidské rasy jsou trochu komické, když je dokázáno, že se šimpanzi ještě stále sdílíme 99 procent DNA a třetinu dokonce s houbami.
A tak jsem se prodírala některými kapitolami jako Robinson na pokraji vyčerpání. Čím větší úsilí jsem vynaložila, tím menší kus cesty jsem urazila. Jako bych v angličtině přeskočila ročník a začala studium s knihou pro pokročilé. A taky jsem chyběla dost často v biologii, fyzice, matematice, chemii. Někdy jsem ta slova (nebo čísla) v řadě vedle sebe v knize sice bez problémů přečetla, ale smysl mi nedávaly. Je to stejné, jako když se bavím Sheldonovými replikami v seriálu The Big Bang Theory. Ať se směju sebevíc, jeho rovnicím na tabuli prostě nikdy rozumět nebudu. (Což ovšem neznamená, že se na seriál přestanu dívat!)
Proto jsem si také v knize tak užila všechny odlehčující a vtipné momenty, které autor místy trousil a které byl můj mozek, kus nevábné hmoty s konzistencí studené ovesné kaše, schopen rozklíčovat. Třeba poznámku k rozmnožování: Samičky kulohlavce jsou vůbec politováníhodné. Nejen že trpí menopauzou. Pokud je sužují návaly horka, na ovívání mají jen velmi krátké ploutve. Knihu jsem četla se soundtrackem fotbalového mistrovství světa v uších. Věřili byste tomu, že jsem při finále dorazila k větě: Černá díra je jasným důkazem drtivé gravitační síly, kterou sice lze, stejně jako německý fotbalový tým, dočasně zastavit, na konci však stejně vždy zvítězí? Z toho šel doslova mráz po zádech. Dost mě pobavil i fakt, že od přirozeného ovládnutí světa ženami nás dělí jen ždibec testosteronu: (Muži)… jsou v podstatě ženami s jedním genem navíc. A každý muž na Zemi – i ten nejmužnější chlap – byl prvních čtyřicet dní své existence ženou. Což není ani tak směšné, jako mi to poskytuje argumentační munici pro všechny budoucí hádky s mým manželem.
Čtyřicetistránkový poznámkový aparát v závěru knihy mi asocioval mou dřívější marnou snahu přečíst Odyssea Jamese Joyce, aniž bych mezi větami a poznámkami k nim neprorazila hlavou díru do zdi. K tomu sedmistránkový seznam použité literatury a vyčerpávající rejstřík. Kdy si autor stihl vyčistit zuby, není tak úplně jasné. Četbou knih a bádáním nad fakty musel strávit několik světelných let. Není totiž nic těžšího, než popularizovat vědecké objevy, kterým se zdráhal uvěřit i sám Einstein. Ostatně, informace se ve fyzice nevytvářejí ani nezanikají. Prostě jsou.
Pokus jedince porozumět všemu v mém případě opět tak úplně nevyšel. Ale to neznamená, že ve své snaze pochopit něco z okolního světa polevím. Stejně jako Bibli může člověk číst stále dokola, a pokaždé v ní najít novou myšlenku, tak i já se hodlám vracet ke knihám Marcuse Chowna. I díky němu už vím, že když budu žít v přízemí, budu mít díky menší gravitaci na čtení více času než chudáci z 8. patra, kterým čas, chtě nechtě, ubíhá o něco rychleji.
P.S. Pokud se vám můj příspěvek nelíbil, mám pro vás jedno ryze Chownovské vysvětlení: Vlastně jsem to ani nebyla já, kdo psal tuto recenzi. Mé myšlenky byly souhrnem elektrických signálů, které vyslala skupina neuronů prostřednictvím míchy dolů k jiné svalové skupině buněk mé ruky 😀
Vaše Bára (www.uzasnabara.cz)
Buďte první kdo přidá komentář