Britská spisovatelka Raynor Winnová (nar. 1962) popisuje ve svých knihách, jež vzbudily velký ohlas, pěší putování s manželem po dálkových trasách, jež mělo ozdravný vliv na jeho nevyléčitelnou nemoc. Poutavě líčí, co přitom zažili, vzpomíná na setkání se zajímavými lidmi a přibližuje kouzlo krajiny i historii míst, jež navštívili.
Raynor Winnová v závěrečném svazku, nazvaném Po stezkách, uzavírá okruh autobiografických vzpomínek a zážitků z dálkových cest, které s manželem Mothem podnikli. Na první se vydali vzápětí, co přišli o střechu nad hlavou a Mothovi byla sdělena diagnóza nevyléčitelného kortikobazálního degenerativního onemocnění. Po návratu je překvapilo, jak výrazně se mu zlepšilo zdraví, a tak po čase podnikli další trek, popsaný v druhém díle s názvem Pobřežní cesta.
Poté, co se Mothovo zdraví začíná opět zhoršovat, se vydávají na další náročnou pouť. Překonají 1 600 km dlouhou trasu, jejíž nejtěžší část v nejodlehlejším místě v Británii je 370 km dlouhá Cape Wrath Trail severozápadním Skotskem. Pokračují k South West Coast Path a pak až domů do Cornwallu. Raynor mapuje jejich nejambicióznější pěší túru ze severozápadu Skotska zpět na cestu na jihozápadní pobřeží. „Po tisíce let šlapaly tisíce nohou po stejných stezkách jako my, vyšlapávaly čáry do země a otiskovaly své vzpomínky do hlíny. Co tu po nich zůstalo, nejsou pouhé cesty, jsou to vzácné spojnice, které nás svazují se zemí, s naší minulostí i mezi sebou navzájem… Dospěli jsme do bodu, kde se čas, místo i energie spojují v jedno, kde se staneme stezkou, chodcem i příběhem.“
Na dobrodružné cestě potkávají zajímavé lidi a těší se z nádherné, místy ještě divoké přírody. Překonávají nepřízeň počasí, bolest těla a nohou i zranění nebo obtíže v důsledku covidu, kdy jsou obchody zavřené a lidé nedůvěřiví. Nejednou je Moth u konce sil a zvažují návrat domů. Pevná vůle a naděje nakonec zvítězí a pokračují dál. „Naděje má hroznou sílu. Může spoustu věcí změnit. Ale musíte se tomu vystavit, poddat se tomu, nechat se tou nadějí nést.“ Povzbuzením jsou jim nádherné výhledy do krajiny s horskými úbočími, lány vřesoviště či pohled na skupiny jelenů a nad hlavou kroužící orly, což „utiší bolest svalů i hlavy líp než všechny prášky a pomáhá na rozedřené nohy líp než náplasti. Sedíme na kamenech na břehu tak dlouho, až máme pocit, že jsme splynuli v jedno s vodou šplouchající ve větru a voláním ptáků poletujících přes jezero.“
Raynor Winnová připomíná rovněž pestrou historii míst, jimiž procházejí. Všímá si i proměn v přírodě, zejména negativního civilizačního vlivu a mizejícího přirozeného prostředí v důsledku klimatických změn. Nepřehlíží ani mezilidské vztahy, ovlivněné politikou země či restrikcemi v době covidu, a poukazuje na problém bezdomovectví, jež s manželem sami zakusili.
Přesto je její inspirativní kniha plná naděje, optimismu a laskavého povzbuzení. Může být motivací těm, kteří o podobně přínosné cestě zatím jen sní.
„Je tak snadné odkládat život na později, zastrčit své sny do nejhořejší police, kde na ně není vidět, takže už nemusíte nikdy přiznat, že zůstaly nenaplněné. Je příliš snadné dojít až na konec cesty, aniž byste kdy vdechli život svým nadějím a dali jim šanci vzlétnout. Je mnohem lepší vyšetřit si peníze, čas a námahu, vydat se na tu cestu, obléknout si tu košili s papoušky nebo zkrátka udělat cokoli, abyste svůj sen naplnili, než dojít až na konec a litovat všeho, co jste nedokázali,“ ubezpečuje Rynor Winnová.
Zdroj: redakce – Dana Vondrášková (autorské dílo), kazda.cz
Buďte první kdo přidá komentář