Směr Praha
Svět Úžasné Báry je plný příhod a nečekaných zvratů. Tak se z plánovaného autorského čtení na severu Čech stala nezávislá road show. Za volantem doprovodného vozidla byl totiž Jarda, oblíbený hrdina mých Zoufalcových zápisků. Tentokrát na cestě s Úžasnou a ne-zoufalou Bárou.
Nevyjížděla jsem v nějaké zásadně úžasné kondici, vlastně jsem strávila dopoledne u lékaře a snažila jsem se přemluvit své nohy, aby přestaly bolet a začaly chodit. Musela jsem zrušit i účast na konferenci časopisu Heroine, na kterou jsem se moc těšila, a zbytek dne jsem strávila s nohama opřenýma o stěnu. Příčina potíží nezjištěna. Jardovi zase ráno brousili zub a řešil tisíc dalších věcí. Takže jsme odjížděli až v sedm večer. Naložili jsme knihy, slivovicu, frgály, preclíky a kartáčky na zuby a hurá směr Praha.
Noční cestování je pro cestu z Valašska do Prahy po D1 naprosto ideální. Čím později, tím líp. Kamiony sice jedou v nepřetržité řadě, ale kolony ostatních aut se s tmou rozpouštějí a my frčíme bez zastávky až na Vyšehrad.
Jarda mě cestou každých pět minut informuje o množství krve v ústní dutině, srážení v chuchvalce a dalších pocitech člověka po drastickém zákroku u zubaře.
Kdybych věděla, že to potrvá ještě další den, možná bych napodobila Šemíka. Ve sladké nevědomosti jsem si jen užívala soukromou prohlídku Vyšehradu, kde jsme zaparkovali prakticky až u baziliky. Bohužel byla hodinu před půlnocí zavřená, stejně jako hřbitov. Takže jsme si jen připomněli, které velikánky a kteří velikáni tam leží. Jardu okamžitě napadlo, že si poslechneme státní hymnu. Ovšem ne tady. Na Hradě!
Tak jsme přejeli na Pražský hrad a pár minut před půlnocí jsme skutečně shlíželi na osvětlené město pod námi. Úderem dvanácté jsem z mobilu pustila Kde domov můj na závěr vysílání Českého rozhlasu a Jarda poté pustil ze svého mobilu Svatého Václava na Proglasu.
Nikde ani noha, jen lidé v podhradí si možná v polospánku mysleli, že se prezident zbláznil.
Pak jsme se vlastenecky naladěni konečně vydali k Báře B., která nám laskavě poskytla svůj byt, i když sama doma nebyla. Tak poznáte skutečné přátele. Výtah naštěstí nezůstal viset v mezipatře, jako už několikrát, takže jsme se rozešli do svých pokojů a šli spát. Nohy mě bolely, ale duše byla v péří. Zítra jedeme dál!
Zdroj: redakce – Barbora Janečková (autorské dílo), www.uzasnabara.cz
Buďte první kdo přidá komentář