Dnes je tomu přesně 280 let od úmrtí jednoho z nejvýznamnějších představitelů barokní hudby, italského skladatele, koncertního umělce, kapelníka, houslisty, klavíristy, varhaníka a impresária.
Prvním hudebním učitelem Antonia Vivaldiho byl jeho otec, rovněž výborný hudebník. Ačkoliv se Antonio hudbou zabýval od dětství, coby nejstarší syn z nepříliš majetné rodiny neměl na výběr, pokud jde o povolání: měl se stát knězem. V roce 1703 tedy dokončil studia teologie, nicméně poté se již jeho kariéra obrátila muzikálním směrem.
Začal působit jako učitel hudby v benátském sirotčinci Conservatorio della Pietá, kde se nadané dívky věnovaly hudbě a zpěvu. Většinu svých významných děl stvořil Vivaldi právě zde.
Slávu si získal především svými sólovými instrumentálními koncerty, jejichž forma v té době působila velmi moderně. Oceňovali je jak posluchači, tak jeho skladatelští kolegové – například Johann Sebastian Bach upravil Vivaldiho houslové koncerty do podoby pro klávesové nástroje.
Po úspěších v koncertní tvorbě se dočkal uznání i na poli operním, a to hned se svou první operou, Ottone in Villa. Netrvalo dlouho a Vivaldi se stal impresáriem v Sant’Angelo, jednom z osmi benátských divadel, která uváděla opery. Zde si rovněž odbylo svou premiéru asi 18 Vivaldiho oper.
V roce 1720 sláva Vivaldiho vrcholila, jeho opery byly prováděny po celé Itálii. Tou dobou zkomponoval také svůj bezesporu nejslavnější počin – Čtvero ročních období. Tuto sbírku skladatel věnoval pražskému hraběti Václavu Morzinovi, s nímž se setkal v Itálii. V letech 1730–1731 podnikl Vivaldi cestu do Německa a s velkou pravděpodobností pobýval i v našich zemích.
Po roce 1737 však následoval úpadek skladatelovy slávy, jeho opery propadaly a dostavily se také problémy finanční. Ty se pokusil řešit odjezdem do Vídně, kde spoléhal na podporu svého příznivce císaře Karla VI. Tento panovník však na podzim roku 1740, nedlouho po Vivaldiho příjezdu, zemřel. A za poměrně krátkou dobu, 28. července 1741, skonal ve Vídni i sám skladatel.
Vivaldiho dílo zahrnuje řadu skladeb duchovních, dále přes 40 oper a více než 500 koncertů, především pro housle, ale i pro violoncello, flétnu, hoboj, fagot a mandolínu. Pozoruhodné je, že jeho tvorba na dlouhou dobu upadla téměř v zapomnění. Své renesance se ovšem, naštěstí pro nás, dočkala ve 20. století.
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář