Je to už spousta let, kdy jsem bydlela v suterénním bytě rodinného domu u známých mých rodičů. S jejich dcerou jsme se přátelily, chodívaly jsme spolu na zábavy a také jsme často realizovaly nejeden nápad.
Mezi takové výmysly patřil i ten, kdy jsme se rozhodly, že dáme do pořádku kuchyň v mém bytě – tedy přesněji řečeno, že ze starého kredence modrožluté barvy uděláme krásný bílý kus nábytku. Před námi byl volný víkend ve volném domě: moji bytní, její rodiče, odjížděli v pátek hned po poledni k babičce a měli se vrátit až v neděli večer.
Ještě před svým odjezdem nás ovšem přesně instruovali, jak k renovaci přistoupit, co a jak máme dělat. Příkazy byly poměrně jasné: v pátek nakoupit smirkový papír, barvy, ředidlo a lak, tentýž den obrousit barvu a udělat první nátěr, v sobotu natřít kredenc druhým nátěrem, v neděli přetřít lakem a je hotovo.
S kamarádkou jsme se domluvily, že mě v práci vyzvedne a na nákup půjdeme spolu. V barvách-lacích jsme nakoupily vše, co jsme měly přikázáno. Potud jsme se vzorně držely plánu.
„Hele, já mám docela hlad,“ prohlásila kamarádka, když jsme vycházely z obchodu. „Máš doma něco k jídlu?“
„Plánovala jsem, že si ještě někde koupím nějaký rohlík a kus salámu nebo tak,“ rozhlížela jsem se po nejbližších potravinách.
„Tak si zajdeme na jídlo,“ rozhodla a už mě táhla do naší oblíbené restaurace.
„Ale to se zdržíme a pak se nám nebude chtít pracovat,“ protestovala jsem – nicméně jsem byla přesvědčena, že práce neuteče, a tak jsme i se síťovkou barev zaparkovaly v lokále. Tam jsme narazily na naše kamarády, kteří cosi oslavovali a které naše síťovka s barvami velmi pobavila.
„Vy dvě budete opravovat nábytek?!“ vyhrkl zpola udiveně, zpola rozjařeně jeden náš kamarád, když cestou ke stolu zakopl o náš trochu rozkutálený materiál. „Tak to bych rád viděl!“
V šest večer denní restaurace zavírala, jenže veselé osazenstvo rozhodlo, že se v oslavě musí pokračovat. A tak jsme i s barvami – pořád jsem měla strach, že je někde zapomeneme – pokračovaly dál a dál…. Jak už to tak chodí, když se „bláznivá jízda“ neplánuje a je spontánní, není možné přestat.
Sem tam jsem sice narušovala plynulost našeho tahu, když jsem upozorňovala, že už bychom měly jít, ale pokaždé jsem byla umlčena osazenstvem a kamarádkou, která mi vysvětlila, že teď už to nestihneme, ale když si ráno přivstaneme, do neděle do večera to všechno zvládneme. „A ten kredenc to na nás nepráskne,“ pronesla rozhodně. Nakonec jsem kapitulovala.
K domovu jsme vyrazily hodně pozdě, někdy ke druhé hodině ranní. Měla jsem to tehdy docela těžké, táhla jsem barvy, které jsme kupodivu nikde nezapomněly, a ještě jsem podpírala kamarádku, která byla už mírně společensky unavená. A to jsem ještě stihla přemýšlet, jak ji časně ráno vzbudím, když je běžně zvyklá vstávat hodně pozdě.
Když jsme přicházely k domu, zarazilo mě, že se uvnitř svítí. Podle plánu měli být všichni touto dobou pryč.
„Ty jsi zapomněla ráno zhasnout?“ otázala jsem se kamarádky.
„Ne-e-e,“ vypravila ze sebe poměrně usilovně poté, co hodnou chvíli zamítavě kroutila hlavou.
„Sakra, prober se!“ lomcovala jsem s ní, protože málem usnula opřená o plot. „Že by byli vaši doma?“
„To budou zloději…“ pronesla poněkud nesouvisle.
„Jasně, a aby dobře viděli, svítí si na celý barák. To je ale blbost, že?“ utrousila jsem sarkasticky.
V tom okamžiku se u ní dostavilo prozření provázené šokem: „No to bude průšvih!“
„Já beru barvy a mažu k sobě,“ mínila jsem se z toho maléru vyvléct.
„Tak to ne! Jdeš pěkně se mnou, ať to neslíznu sama,“ nařídila mi, a neměla daleko k breku.
Vytlačila jsem ji po schodech. Nahoře se otevřely dveře a v nich stála moje bytná. Ani jsme se neptaly, z jakého důvodu neodjeli k babičce.
Na mrazivý dotaz: „Kde jste byly?“ odpověděla její dcera poměrně rozjařeně: „Pro barvy,“ a pyšně zacloumala síťovkou.
„A smirkový papír máte kde?“
„A sakra, na ten jsme zapomněly…“ konstatovala jsem s pohledem upřeným na náš nákup.
„Anebo nám vypadl buďto v té první hospodě nebo…“ v okamžiku, kdy hodlala přednést seznam všech lokálů, po kterých jsme jízdu pořádaly, ji zarazil můj mocný kopanec a zamračený pohled její matky.
Pravdou je, že za ten víkend jsme se překonaly: zvládly jsme natřít nejen kredenc, ale i jídelní stůl a židle. Ovšem pochvaly jsme se nedočkaly.
Zdroj: redakce – Olga Skálová (autorské dílo)
Buďte první kdo přidá komentář