Chceme více zoufalosti, píše mi do komentářů k zápiskům Jarda. Jako by netušil, že on, hrdina i padouch většiny Zoufalcových zápisků z cest, je sám tím neutuchajícím zdrojem příhod. Když tu teď není, život plyne poklidně jako řeka.
Jako zpomalená řeka, protože dovolená se seniorem je hlavně o změně rychlosti z turba na zpětný chod.
Všechny kroky jsou uvážené, plánované, postupné a v logistickém plánu je třeba počítat s přestávkami, pravidelnou dodávkou kávy, pití a zajištěním blízkosti toalet.
„Tož bať,“ odpovídá stále častěji maminka. Je to znamení, že je opravdu spokojená. Kdo by taky nebyl? Musím přiznat, že tohle je největší luxus, jaký jsem kdy v životě zažila. Ani maminka, ani já něco takového nepotřebujeme, nevyhledáváme, nevyžadujeme, žijeme poměrně skromně a pokorně. Ale když už tedy Pánbu dal, chceme všechno! Čerstvý fresh ke snídani na terase s výhledem na oceán. Minibar na pokoji. Čistý, krásný, obrovský hotel plný různých zákoutí, pater, výtahů, posezení, poležení, barů, občerstvoven.
Ty výtahy jsou trochu záhada, neboť v naší části hotelu nemají na tlačítkách 2. patro, zatímco o kousek dál zase nemají 7.ani 8. patro.
Nemluvě o tom, že přízemí je v patře 3.
Když jsme ke klíčům dostaly plánek areálu, nebylo to od věci. Ještě stále objevujeme nové prostory a zkratky. Má to své nesporné výhody, dokud jde všechno v pohodě. Plánek evakuace na dveřích pokoje by totiž mohl úzkostnější povahy poněkud vystresovat. Maminku zlobí naštěstí úplně jiné věci, třeba holoubci, kteří občas přistanou na naší jídelní terase. „To je vůl ten holub, to snad není možný,“ rozčiluje se, když si její kopanec pták vysvětlí jako pozvání ke společnému stolu. Naštěstí usměvavý personál si maminku hned získal, takže už neříká všem lidem bez ohledu na národnost DĚKUJU a DOBRÝ, ale zvesela zdraví Hola! a děkuje Gracias. Malý krůček pro lidstvo, ale…
Bazény s mořskou i normální vodou jsou úžasné, všude je spousta lehátek.
Nejlepší je ovšem náš milovaný VIP bezdětný bazén, kde jediné výtržnosti dělá extravagantní dánský pár, když neuvážlivě konzumuje pivo a alkohol na přímém slunci.
Paní má na hlavě tři barvy, růžovou, béžovou a modrou, „bordel v ksichtě“ a naprosto bílou pokožku na objemném těle, která se postupně vybarvuje do telecí růžové. Pán má dlouhé vlasy jedné barvy, ale na bílé kůži celou řadu pozoruhodných (a to my s maminkou opravdu pozorujeme dost důkladně) tetování. Když se Dáni ožerou, což bývá tak kolem poledne, padají do vody, paní se směje s pronikavostí cirkulárky a pán vypadá, že i s lehátkem přepadne do naší druhé řady a zláme mi vaz.
Pozorování ostatních členů Platinum klubu nám zabere většinu dne mezi plaváním, popíjením drinků a opalováním. Je to ta největší zábava pod sluncem. Navíc když mám parťačku, která je stejná jako já, takže většinou nám stačí se na sebe jen podívat, a víme. Protože tu žádní jiní Češi nejsou, už lidi komentujeme i polohlasem. Dost se nasmějeme.
Jarda se mě sice před odletem ptal, jestli budu mít dvojdílné plavky, že by se pozornost světových médií obrátila jiným směrem.
Ale musím ho opět zklamat. Má postava není ideální, ale nijak zvlášť tady nevybočuju z řady. To množství reálných těl, které mají do retušovaných fotek modelek opravdu hodně daleko, mě hodně uklidňuje. Tady by se cítil dobře i on, se svou postavou do kroje.
My s maminkou se smějeme výhradně tomu, jak se kdo chová. Tady je to doslova chodící katalog psychických poruch. Pán na sousedním lehátku měl včera celý den přes hlavu přetažené tričko, zatímco zbytek těla se mu připékal do křupava. Jeho partnerka měla nohy na opěradle lehátka a visela hlavou dolů. Opálená Polka si strčila sluchátka do uší a hodiny nahlas telefonovala, takže když člověk zavřel oči, ocitl se na rynku ogromnym. Bílý pán s křivou hubou je už místní folklor. Vypadá přesně jako cigareta, kterou chodí kouřit na vyhlídku. Co si myslí ostatní o naší nesourodé dvojici, se naštěstí nedozvíme.
Oceán v noci burácí jako šestiproudá dálnice a i přes den mívá chvilky, kdy jsou vlny u černého břehu dost nebezpečné. Sopečný původ ostrova je vidět všude, v použitém materiálu, ve skalách i v černém písku, který se vám dostane doslova všude. Tak černé děti určitě nenajdete ani v Africe. Maminka odvážně vkročila na břeh, aby si nechala omýt nohy Atlantikem. Země se jí ale začala propadat pod nohama a tu paniku v očích se mi podařilo zahnat jen včasným zásahem, za který by se nemusel stydět ani cvičený záchranář. Tímto maminka s oceánem skončila definitivně.
Ale já, já to mám jinak. Oceány miluju. Smočila jsem se celá, pokochala jsem se vlnami malými i velkými, nafotila jsem opět stovky stejných kýčovitých snímků a poseděla na břehu s pohledem teskně upřeným v dál. Maminka je toho svědkem, že když jsem na mořském vzduchu nebo v mořské vodě, absolutně nic mi není. Jsem zdravá, šťastná, vyrovnaná. Zajdeme do hotelu a začnu smrkat, kašlat, celé noci mě bolí hlava jako střep a nemůžu se dočkat dalšího rána, když ožiju.
„Asi jsme zplodili Malou mořskou vílu,“ podotkla maminka. Já to vím už dávno.
Zoufale úžasné je na Tenerife aktuální počasí. Kdybych mohla mít jedno přání v životě, tak bych chtěla toto podnebí pro život každý den, celý rok, celý život. Ráno svěžích 17 stupňů, v poledne ve stínu 22 stupňů a slunce na obloze i v duši a večer 20 stupňů po západu slunce a lehounký vánek. Ani jednou jsem se tady nezpotila, ani jednou mi nebyla zima. Počasí je dokonalé, a to říkám s plným vědomím, že mně se hned tak něco nezavděčí.
Pokud jste se těšili na pikantní Zoufalcovy historky, vraťte se na začátek a přečtěte si znovu první odstavec. Ne že by se tu neděly neplánované aktivity, ale o těch číst nepotřebujete.
Až vám bude táhnout na osmdesát, bude vám připadat vzrušující každý den, kdy se vzbudíte vedle svého dítěte kousek za Afrikou a nebude to sen.
Nepotřebujeme výlety džípem, plavby lodí ani pozorování velryb z kajaku, protože by v našem případě mohlo dojít k nežádoucí záměně a tahali by nás ze břehu zpátky do moře. My se máme, že se máme, a to je superkalifradžilistikexpiralidózní.
Vaše Bára
Zdroj: redakce – Barbora Janečková (autorské dílo), www.uzasnabara.cz
Buďte první kdo přidá komentář