Dnes vám povyprávím o tom, jak naše srdnatá a bojovná fenka fungovala jako obránce nejen na fotbalovém hřišti, ale také na našich pozemcích – a o tom, do jaké nepříjemné situace nás to jednou přivedlo.
V našem městečku se léta jezdil motocross, přičemž můj táta byl členem automotoklubu, který celou událost pořádal. Na tento letní závod každoročně přijížděli mimo jiných závodníků také vojáci z Dukly Mošnov. Vždy dorazili den před závodem, potrénovali a přespali pod širákem ve spacácích. Toho roku ovšem začalo k večeru hustě pršet, proto se rozhodli přenocovat tentokráte ve svém velkém vojenském autě. Situaci jim ovšem komplikovaly motocykly, které tudíž nebylo kam uložit. Táta se jim – co zodpovědný pořadatel – hned nabídl, že si mohou motorky zaparkovat u nás na dvoře a ráno ať si je klidně vyzvednou sami. A tak se u nás toho večera na dvoře ocitlo šest strojů, pečlivě přikrytých celtou.
Ráno nás vzbudilo mohutné drnčení domovního zvonku. Babi, která byla ranní ptáče, šla otevřít. Za dveřmi stálo několik potrhaných vojáků, někteří byli i zranění, jeden durch mokrý. V první chvíli si babička myslela, že snad hoši utrpěli bojový konflikt, nebo alespoň menší přepadení ze zálohy. Nahnala je všechny do kuchyně, zkontrolovala zranění, která se ukázala být spíš povrchová, takže je všechny ošetřila, a šla postavit na čaj a kávu, které měly chlapce z utrpěného šoku vykurýrovat. Cestou pro buchty, kterými mínila ubožátka nakrmit, vzbudila mého tátu, ať vstává. V kuchyni máme vojáky a ona jim moc nerozumí. Táta, který pamatoval zabírání pohraničí i „bratrskou pomoc“, vylítl z postele v pyžamu a při běhu ze schodů pro jistotu oprašoval základy jak němčiny, tak ruštiny. Do kuchyně dorazil s mírným zpožděním, německým a ruským slovníkem a šestijazyčnou konverzační příručkou „Hovoříme s hostem“, dle zásady: Kdo je připraven, není ohrožen! To už byli příslušníci Dukly Mošnov schopni jakž takž komunikovat, naštěstí ve srozumitelné mateřštině, takže svorně vypověděli následující:
Sotva, co se ráno vzbudili, vypravili se vyzvednout si svoje motorky, jak bylo domluveno. O domluvě s majitelem pozemku však nikdo dopředu nepodal hlášení psovi, který ležel na celtě na vršku motorek a nehodlal stanovenou pozici opustit. Vojáci jej chvíli přesvědčovali, že stroje jsou jejich a nutně je potřebují k závodu. Pes argumentoval zavrčením a vyceněním zubů. Evidentně se mu nelíbila přítomnost uniforem na dvoře a to, na čem ležel, považoval zřejmě za majetek svůj, případně pánův. Pak se jeden z vojáků, dle vlastních slov odborník na psy, nabídl, že psa jakože odláká, zatímco ostatní v nestřeženém okamžiku odtlačí motorky za bránu. Operace Zuřivý pes se však zvrhla: pes nejprve honil všech šest vojáků po dvoře, při čemž tito utrpěli mnohá rozervání tu rukávu, tu nohavice. Nakonec ti méně udatní vyklidili dvůr skokem přes bránu (nehodlali riskovat, že když tuto otevřou, bude je pes honit ještě po celém městě). Zbytek mužstva pokračoval v úprku do zahrady, avšak pes je následoval. Tam utrpěli krom výše uvedené újmy od psa navíc i šrámy od angreštů a malin. Teprve po hodné chvíli se dopachtili k plotu, aby si holé životy zachránili skokem přes něj. Protože pes se tvářil, že hodlá pokračovat v pronásledování plot-neplot (ostatně skoky přes pletivo zvládala naše fenka bravurně, jak jsem naznačila výše), vzpomněl si „odborník na psy“, že psu je nejlépe utéct pomocí vody, neb v jejím proudu nemá pes šanci držet stopu, i namířil si to přímo do potoku, který tekl vedle našeho domu. Podcenil však prudkost horské bystřiny a kluzkost kamenů. Výsledkem byl promočený mundůr a modřiny od šutrů.
Když každoroční favorité motokrosového závodu zakončili svoje vyprávění slovy, že jestli tentokrát závody nevyhrají, bude to vina jen a jen našeho psa, ujala se slova naše babi. Hochům nejprve objasnila, že inkriminované zvíře není pes, nýbrž fenka, a pro jistotu připojila i přednášku týkající se rozdílu mezi pohlavími. Dále vysvětlila, že fence není co vytknout, neb pouze bránila své teritorium a zároveň majetek jí dočasně svěřený. Načež babička celou obhajobu ukončila slovy: „Předpokládala jsem onačejší schopnosti našeho chrabrého vojska! To snad by nemělo býti útokem zuřivého psa zaskočeno, ba naopak by mělo proti němu býti snad i vycvičeno…?“
Po jejím proslovu byli členové naší lidově demokratické armády vyřízeni už i psychicky.
Celou situaci nakonec zachránila flaška domácí slivovičky, kterou pohotově vytáhl můj táta, který byl také tím, jenž udatně vytlačil motorky ze dvora za bránu – do míst, kde se pohyboval „běsný pes“, se totiž z vojáků neodvážil už ani jediný.
I onoho roku reprezentanti Dukly Mošnov závody vyhráli. Můj táta jim tehdy gratuloval k vítězství slovy: „Hoši, tedy ještě nikdy jsem vás neviděl jezdit tak perfektně!“ a ochotně se nabídl zapůjčit jim i napřesrok k ranní rozcvičce malý dvůr a středně velkého psa…
Zdroj: redakce – Olga Skálová
Buďte první kdo přidá komentář