Zcela výjimečná kniha, v níž vypovídá pět nejlepších pečovatelek a pečovatelů s upřímností, citlivou vnímavostí a laskavostí o práci, vykonávané dvacet čtyři hodin denně. „Kdo chce zapalovat, musí sám hořet,“ potvrzuje autorka i pečovatelé, které oslovila.
Simona Bagarová vystudovala sociální práci a má osobní zkušenosti s praxí pečovatele. Vybudovala úspěšnou firmu, která přes patnáct let pomáhá podporovat sociální projekty mezi podniky a neziskovkami. „Jsem přesvědčená o tom, že pečovatelská profese je tak výjimečná, že si nezaslouží, aby ji dělal každý. A hrozně bych si přála, aby se ji lidé takhle naučili vnímat.“
Do své knihy rozhovorů vybrala pět nejlepších pečovatelů a pečovatelek, jaké kdy poznala – Danu, Sašu, Janu, Františka a Dominika. Každý z nich vypráví svůj životní příběh a říká, co ho motivovalo k pomáhající profesi. Jsou výjimeční lidským, empatickým přístupem k nemocným a umírajícím, jimž rozumí, i když se zdá, že je tito často ani nevnímají.
Dana, která je v profesi více jak čtyřicet let, poskytuje lidem, o něž se stará, vždy o něco víc než běžnou rutinu. „I když je ten člověk napojený na přístroje, tak nějakým způsobem vnímá, co se okolo něj děje. Vnímá, co o něm říkáš, a dávala jsem si na to pozor, když měl třeba návštěvu rodiny a mluvili jsme o něm. Medicínský a lidský přístup se nedá oddělit.“
Pacienta jako jedinečného člověka vnímá také Saša, která upřímně mluví o svých zkušenostech. Patnáct let pracuje v ostravském hospici a snaží se lidem co nejvíce zpříjemnit poslední dny. „Hospic pro mě znamená pocit blízkosti, světla a naděje. Cítím tam život. Říkám, že lidé k nám přichází žít závěr svého života.“ Jednou u umírajícího pacienta, o němž věděla, co má rád, ale nic z toho už nemohl a stejně ani ona sama pro něj nemohla víc udělat, se v duchu ptala: „Co vlastně ještě můžeš? O čem si můžeš rozhodnout? A to byl nejsilnější moment, který jsem potom právě prožila i u sebe. V obou případech mi totiž najednou naskočilo: ‚Ale milovat můžu.‘ A mně došlo, že to je ta opravdová vnitřní svoboda.“
Jana, která bere věci tak, jak jsou, v padesáti pěti letech vystudovala sociální školu a pracovala částečně jako pečovatelka, neboť se chtěla dobře postarat o svoji maminku, která onemocněla Alzheimerovou chorobou. „Ten společně strávenej čas je stejně důležitej jako ta praktická péče.“
František zná lidi, o něž pečuje, velmi dobře a věnuje jim hodně času. Přiznává: „Mně to sice všechno trvá třeba dvakrát tak dlouho, protože si s klienty u všeho povídám, ale jako ve finále jsou ty lidi ohromně spokojený, protože s nima mluvím jako s lidma.“ Než by si vypil kávu v klidu v kanceláři, dá si ji raději s klientkou, jíž ji uvaří do jejího oblíbeného hrnečku. Není divu, že se stal jedním z nejlepších pečovatelů v České republice.
Třiadvacetiletý Dominik je nejmladší z pětice oslovených, kteří poskytli rozhovor. Má dar domluvit se i s lidmi s těžkou demencí, kteří na nikoho jiného nereagují. Dokáže dělat práci a nic za to nečekat. „Zejtra už si nikdo z nich nebude pamatovat, že jsem dneska strávil půldne tím, abych je postupně vzal na procházku na zahradu. Ta odměna přichází hned v tý chvíli, kdy jsem s nima, a to mě naplňuje.“ Uvědomuje si rovněž: „To, že oni tam ´jen ležej´, neznamená, že já jsem něco víc jen proto, že se o ně starám.“
Všichni pečovatelé a pečovatelky se shodují také v tom, že pečovatelskou službu je třeba náležitě ohodnotit, aby se nestávalo, že se o čtyřicet, ale i více lidí starají jen tři pečovatelé. Zmiňují i dosud běžné nešvary, neochotu měnit myšlení a přístup k lidem. Zároveň oceňují, jak je úžasné, když se to přece jen podaří. Simona Bagarová potvrzuje: „Nestačí dělat dobro, je potřeba dělat ho dobře.“
Kniha je věnována všem laskavým pečovatelům a užitek přinese všem, kdo si ji přečtou.
Zdroj: redakce – Dana Vondrášková, simonab.cz
Buďte první kdo přidá komentář