Nad ránem mě vzbudil neznámý zvuk. Šlo to z venku, pootevřeným oknem. Choulila jsem se pod tenkou dekou, kterou jsem neuváženě vyměnila za peřinu v domnění, že už je tady léto. Nad ránem není ani jaro. Je mi zima. A venku prší, jen se leje!
Polozapomenutá píseň z dětství a polozapomenutý zvuk deště, který šumí, nabývá na intenzitě, pak kapká, pleská, znovu nabere síly a chvíli rachotí a bubnuje na okapovou římsu a stéká v proudech po okenních tabulkách. Šumění deště! Dříve to člověku po probuzení otrávilo den, že se bude brodit loužemi a poteče mu za krk. Dnes jsme všichni šťastní, že prší. Jen houšť a větší kapky! Na prosklené verandě stojím s hrnkem horkého čaje a zabalená v dece se dívám na tu krásu. Prší! Jako děti jsme se s bratrem rvali, kdo bude na verandě spát, zvláště když pršelo. Plechová střecha je totiž zárukou, že každé kapce dodá na důležitosti a zvukomalebnosti.
Miluju déšť. A bouřky. Psí počasí v sobě totiž nenese ta očekávání, jaká na nás nakládá slunečný den.
Co všechno je třeba udělat, co vyřídit, co zalít, kam se jít projít. V deštivém dni se nikdo nediví, že si chci číst a nedělat nic. V přítmí není vidět žádný prach na nábytku ani nosy otištěné na oknech. Je to čas na zklidnění se a přemýšlení. Zpomalení tempa. I tak se všechno stihne a do večera udělá. Ono totiž nebude pršet celý den. Rychle si pusťte do sluchátek Má lásko voníš deštěm, protože jak se udělá hezky, vše se vrátí do svého obvyklého rytmu a výkonnostního módu.
Můj seznam toho, co chci, je pořád skoro prázdný, na rozdíl od seznamu toho, co už v životě rozhodně nechci. Tak za zdraví a klid v duši dnes připíšu další položku. Chci, aby častěji pršelo. Splnění tohoto přání nemůže být těžší než najít vytoužený klid.
Vaše Bára
Zdroj: redakce – Barbora Janečková (www.uzasnabara.cz)
Buďte první kdo přidá komentář