Překvapilo mě, že i televize má „svůj den“, který připadá právě na 21. listopadu. Ale vlastně proč ne? Stala se před více než šedesáti lety nedílnou součástí mnoha domácností. Díky ní se nejen pobavíme, můžeme se i vzdělávat, je možno se s ní přít, a v neposlední řadě se lze, při některých pořadech, i pěkně naštvat. A vždycky je lepší rozzlobit se „na televizi“ než na svoje blízké nebo, nedej bože, na sebe…
Pravdou je, že vysílání v začátcích mělo své nedokonalosti. Moje máma se v té době zasloužila o postavení zesilovače nad naším městečkem, když odmítla platit poplatky za televizi.
Jak se to stalo? Jednoduše. Když si s tátou zakoupili televizi, zjistili, že v „bedničce“ vidí špatně se pohybující duchy. Chvílemi. V některých momentech neviděli ani to. Zvuk byl také dodáván sporadicky. Takže se celé vysílání mohlo s úspěchem jmenovat: Bílá paní v mlze za šumění deště a poryvů větru. A tak máma nelenila a napsala dopis, v němž příslušné instituci zdůvodnila ukončení placení poplatků. Poté k nám přijeli tři pracovníci. Když mi tuto příhodu máma pro pobavení vykládala, přiznala, že tehdy jí rozhodně do smíchu nebylo.
Z velikého černého auta vystoupili tehdy tři muži v černých oblecích. Připomínali spíš mafiány, kteří si přišli vyinkasovat neplacené částky. V tomto případě za televizi, a nikoliv dluhy splatné kmotrovi. Ale když byl předveden aktuální příjem, všichni tři uznali, že v naší televizi rozhodně není poznat, co se vysílá, ani podle obrazu, ani podle zvuku. A tak došlo k postavení zesilovače, který přece jen alespoň trochu pomohl.
I já si pamatuji na občasné potíže, když byl třeba hodně silný vítr, který „pohnul s anténou“, a tím pádem jsme měli v televizi v lepším případě zrnění, v horším šedočernou tmu. Okamžitě následovala akce: jeden z bratrů pohyboval venku s anténou, různě se ji snažil pootočit a „chytit signál“. Druhý stál ve dveřích, já v chodbě, máma o kousek dál v kuchyni a táta seděl v obýváku a sledoval, kdy se televize uráčí „naskočit“.
Jelikož to byla řetězová akce a reakce, občas se stalo, že jsme konec filmu neviděli. U detektivky to naštve obzvlášť. Ale také se přihodilo, že táta – když se jednalo o jeho oblíbené sportovní přenosy – se v klidu na konec zápasu dodíval, zatímco my jsme na svých pozicích setrvávali, než jsme odhalili, že už není třeba na sebe povykovat a mrznout venku či v otevřených dveřích.
Je to dnes k neuvěření. Jakmile začal vysílat druhý program a my jsme si mohli vybrat, považovali jsme možnost volby za luxus. A když se začalo vysílat barevně, pravda, po pár letech trochu nekvalitního barevného vysílání, málem jsme nechápali, jak jsme se kdysi mohli dívat na černobílé filmy.
V dnešní době, kdy máme desítky programů, vracím se ráda právě ke starým černobílým filmům. Je v nich kousek nostalgie a také musím uznat, že mnoho z nich je opravdu nadčasových. A pokud se stane, že vypadne signál kabelové televize, nemám problém. Spoustu svých oblíbených filmů mám na DVD.
Vzhledem k tomu, že s manželem sledujeme rádi každý něco jiného, máme televize dvě. Jednou takhle došlo k přerušení vysílání, já jsem zrovna měla televizi puštěnou v obýváku a manžel v ložnici. Když jsem vyhodnotila, že k obnovení vysílání hned tak nedojde, pustila jsem si právě DVD a v poklidu (u televize vždycky pletu, háčkuju nebo vyšívám) jsem pokračovala ve své činnosti.
Po delší chvíli, která potvrdila, že můj muž si v mezičase patrně zdřímnul, se otevřely dveře, manžel nakoukl z ložnice do obýváku a zase zavřel. Tak to udělal několikrát. Pak mi přišel nešťastně oznámit, že „ložnicová televize“ je asi v háji. V okamžiku, kdy jsem si „pauzla film“ zareagoval: „To mi nemůžeš říct, že ti to taky nejede? Já tam u toho, maturuju, už jsem prošel i připojení a ty se tady dobře bavíš,“ bylo mi vytčeno. Nepomohlo ani mé vymlouvání, že jsem byla tak zabraná do své práce, proto jsem ani nepostřehla jeho počínání. Naštěstí se nezdržoval dalšími výtkami vůči mé osobě, a šel si „zchladit žáhu“ telefonátem správcům kabelovky.
Zdroj: redakce – Olga Skálová (autorské dílo)
Buďte první kdo přidá komentář