„Tak ty budeš mít v úterý svátek,“ sdělila jsem svému muži při pohledu do kalendáře. „Co-že??!!“ ozvalo se od stolu, „víc než třicet let po svatbě, a ty nevíš, kdy mám jmeniny? To já! – no schválně, schválně, poslouchej!“ Načež na mě z patra vysypal všechna data narozenin a svátků a výročí celé rodiny, včetně letopočtů.
„Ale to já vím, kdy máš jmeniny, ale tohle je Mezinárodní den,“ odpověděla jsem pohotově.
„Den úžasných manželů?“ byla jsem dotázána a ke zklamání své drahé polovičky otázku zamítla se slovy: „Tak za prvé, ten neexistuje, a za druhé, i kdyby náhodou byl, tebe by se netýkal…“
Druhá část mého tvrzení byla oslyšena a mně bylo nutno vyslechnouti, že to by se mělo napravit. A hned „googloval“ ve svém mobilu, jestli jsem mu existenci takového významného dne nezatajila: „Vida, on existuje i světový den manželství,“ dostalo se mi zajímavé informace: „posuvný svátek, připadá na druhou neděli v únoru. Co jsi to vlastně našla?“
„Dvacátého třetího května je Světový den želv, a pokud tě nějaké zvíře dokonale charakterizuje, je to právě tenhle živočich,“ s radostí jsem podala vysvětlení. „Naprosto tě vidím. Úplně stejně, jako ta želva, když stojí na třech nohách, čtvrtou ve vzduchu a půl hodiny uvažuje, kterým směrem se vydá.“
„Všechno se má promyslet,“ zazněla poučná odpověď.
„Naprosto tě vidím. Úplně stejně, jako ta želva, když stojí na třech nohách, čtvrtou ve vzduchu a půl hodiny uvažuje, kterým směrem se vydá.“
Foto: Freepik – wirestock.
Jo, promýšlet, to on umí. Běžně to u nás je tak, že já běhám po bytě nebo po zahrádce a on si pak po chvíli „promýšlení“ stěžuje, že je unavený a bolí ho krční páteř, jak mě sleduje.
„Aspoň si ji procvičíš!“ odsekávám v poklusu.
Když jsem nedávno sledovala zajímavý dokument o želvách, zabralo mi jen chvilku uvědomit si, koho mi ten tvor připomíná! Rychleji se ti živočichové dokázali hnout (ale pouze hlavou!) jen tehdy, pokud jim byla podávána potrava. Po lístku salátu vystartovali celkem bryskně. A natáhnout krk jako periskop, to v případě potřeby můj muž dokáže taky – když se jedná o jídlo a aby mu něco neuteklo.
Rychleji se ti živočichové dokázali hnout (ale pouze hlavou!) jen tehdy, pokud jim byla podávána potrava.
Foto: Freepik – rawpixel.com.
Pokud chci něco podat, když sedím a třeba se nemohu pohnout, zpravidla jeho pomoc trvá tak dlouho, že raději odložím rozdělanou práci a jdu si pro danou věc sama.
„Podal bys mi, prosím tě, ty vyšívací nůžky?“ žádám svého muže.
„Vyšívací nůžky? Co to je?“
Podávám vysvětlení, že to jsou speciální malé nůžtičky, kterými stříhám vyšívací přízi.
„Aha. A to máme?“
„Ano, vzhledem k tomu, že vyšívám…“
„A kde jsou?“
„Na stole v pracovně. Myslím…“
„Tak myslíš, nebo víš? Abych nešel zbytečně,“ mudruje manžel.
„Můžeš se tam podívat, když tam stejně míříš,“ to už, pravda, trochu ztrácím trpělivost.
„Tam jdu, ale pak bych se musel s nimi vrátit. A jak vypadají?“
„Takové malé, zlaté a mají kulatou špičku,“ ještě pořád se nevzdávám naděje na přinesení potřebného.
„A kde jsi to říkala, že jsou?“
Uááááá… chce se mi zařvat, ale místo toho si vyhodnotím, že se pohybuji v začarovaném kruhu, a jako obvykle si pro to, co potřebuji, doběhnu sama – a cestou uvažuji, o kolik jsem se zbytečně zdržela. Když míjím manžela, zastaví mě, protože „rád získává nové informace“, a se zájmem si prohlíží zmíněný nástroj. Dodatečně se omlouvám všem želvám. Oproti mému muži jsou to sprinterky na všechny druhy tratí.
Dodatečně se omlouvám všem želvám. Oproti mému muži jsou to sprinterky na všechny druhy tratí.
Foto: Freepik – wirestock.
Včera jsem ho sledovala, jak si chce ukrojit nožem chleba. Nejdřív chvíli uvažoval, kterým směrem se má pro ten nástroj vydat. Pak několik okamžiků zkoumal dostupné nože a na třetí pokus, za dlouhého uvažování a prověřování ostrosti, zvolil ten, který byl hoden zabořit své zuby do pečiva. Poté přistoupil k samotnému úkonu řezu. Chvíli si to vyměřoval a posunoval nástroj – divím se, že si nezačal dělat rysky, kudy vést řez. To já bych za tu dobu už měla večeři i snědenou. Ovšem zase musím s povděkem konstatovat, že vražda ubodáním nožem mi od mého manžela opravdu nehrozí.
„Ale s tím zvířetem nemáš pravdu! Já jsem typický lev!“ upnul se ke svému znamení zvěrokruhu.
Zamyslela jsem se: „No dobře, máš asi pravdu. Ti se v pohybu taky nepřetrhnou. Většinou někde leží na vyvýšeném místě a sledují partnerku, která jim obstarává jídlo. Stejně jako u nás.“
„Jistěže,“ dostalo se mi odpovědi a bylo opět poznat, že zaregistroval pouze první větu. „Ale jestli ti to udělá radost, můžeš mi koupit třeba pralinky anebo zase udělat ten báječný domácí likér…,“ bylo mi povoleno mojí želvou.
Zdroj: redakce – Olga Skálová (autorské dílo)
Buďte první kdo přidá komentář