Zamáčknu budík a vstávám. Je pondělí šest hodin ráno a autobus do práce mi jede přesně za 45 minut. Rychle dávám vařit vodu na čaj a jdu se zatím oblékat a líčit. Napůl ještě spím. Zatímco si nanáším řasenku na rty a rtěnku na oči (nebo možná naopak, vážně nejsem ranní ptáče), říkám si, jak to bude prima, až budu v důchodu.
Pohodové ráno a dopoledne
Až budu v důchodu, nebudu mít doma ani jeden budík, možná vyhodím i všechny hodiny. Z postele vstanu, až se mi bude chtít, pravděpodobně to bude někdy kolem oběda. Uvařím si kávu, přečtu zprávy a pustím si televizi. Ano, já budu mít televizi a konečně budu mít čas sledovat kriminálky, kriminálky a kriminálky. Nebo snad dávají v televizi ještě něco jiného?
Oběd vařit nebudu, vezmu kastrůlky a půjdu si pro jídlo do školní jídelny. Aspoň se přesvědčím, zda je školní kuchyně opravdu tak hrozná, jak si z dětství pamatuji. Myslím ale, že to tak hrozné nebude. Každé jídlo, které někdo uvaří za vás, je podle mě dobré.
Odpolední nákupy
Po výborném obědě, kávičce a krátkém šlofíku vyrazím na procházku. S sebou vezmu vnouče, které ještě nebude školou povinné, nebo některého ze svých vrstevníků. Asi to bude vcelku jedno, kdo se mnou půjde, rychlost chůze bude u obou srovnatelná a stejně tak bude podobný i počet zubů, který můj společník bude mít v puse.
Na zpáteční cestě se zastavím v obchodě, a to s pište, že nakoupím výhradně zboží, které bude ve slevě. Ušetřené peníze utratím za dobroty. Do košíku přihodím pár čokolád (pro vnoučata) a nějaké to vínko (pro sebe).
Dříve než zapadnu zpátky do svého bytu, prohodím ještě na chodbě pár slov se sousedkou. Postěžuji si na své zdraví, neustále se zvyšující ceny potravin, politickou situaci, počasí nebo na cokoliv jiného, co mě bude zrovna trápit. Sousedka mě vyslechne a mně se uleví.
Večerní pohoda
Večer si dám skleničku vína, přečtu si tři kapitoly ve své oblíbené knížce a pak zalehnu na gauč ke kriminálkám. Chvíli se budu dívat, ale dříve, než se dozvím, kdo je vrah, usnu jako nemluvně.
Budou se mi zdát krásné sny. Chvíli budu létat, chvíli tančit na louce a nakonec se budu opalovat na pláži u moře. Nejlepší na tom všem je, že tyhle mé krásné sny nic nepřeruší, budík jsem totiž v den, kdy jsem se stala penzistkou, vyhodila do koše. A bez budíku je život tak krásný.
Souhlasíte ? Diskutujte v komentářích
Zdroj:
Autorský text – Petra Müllerová
Buďte první kdo přidá komentář