![uzasna_bara_dopisy_senior_asenior_pxb Balíček starých dopisů](https://www.asenior.cz/wp-content/uploads/2021/03/uzasna_bara_dopisy_senior_asenior_pxb-678x381.jpg)
Bylo, nebylo. V dobách před Googlem si, milé děti, lidé psali dopisy. Pěkně ručně, vůbec ne stručně, na dopisní či jiný papír. Vkládali psaní do obálek a házeli do schránek na rohu ulice. A na druhé straně republiky či světa adresáti těchto dopisů vyhlíželi pošťáka v radostném očekávání, že dopis dorazil.
Pamatuji si tuto dobu ještě velmi detailně, žila jsem v ní a psala. A dopisy dostávala.
Dnes, bohužel, dostávám jen faktury, vyúčtování a upomínky. Nevyžádané katalogy. Volební sliby, taktéž nevyžádané.
Pozvánky na obchodní akce. A naštěstí také pohlednice od Hanky S. a jednou za rok i od někoho jiného, kdo se vydal na výlet a vzpomněl si na mě. Ale i kdybych si tu dobu lepení a zdobení obálek a shánění co největších poštovních známek nepamatovala, mám pod stolem, ve stole i na stole asi metrák vzpomínek uchovaných v papíru.
![Sedmikráska s ranní rosou](https://www.asenior.cz/wp-content/uploads/2021/03/Uzasna_bara_uzasne_rano_senior_asenior_pxb.jpg)
Zázračné ráno
Úplně vespod je proutěný koš plný dopisů, které jsem z různých důvodů nedokázala nikdy vyhodit. Stačí vlézt pod stůl, půl hodiny stěhovat všechny další papírové vzpomínky, které jsou na něm naskládané. Často zůstanu v nostalgickém vytržení už v první vrstvě a hlouběji se nedostanu.
Složky s výkresy mé dcery, která díky genetické zátěži zůstala došla do fáze hlavonožců a už v ní zůstala. Vtip a sarkasmus ovšem tyto jednoduché kresby nikdy nepostrádají, zvláště jsou-li opatřeny popiskem od paní učitelky.
Hlava připomínající Jožo Ráže po vážné nehodě na motorce s lakonickým názvem Maminka. Řada miniaturních postav u spodní hrany velkého výkresu, asociující vývojovou řadu od opice k člověku. Poslední postavička má jako jediná ze všech blond vlasy.
A pak jsou tu mé žákovské knížky plné pozoruhodných pochval a poznámek. Nejvíce si cením pochvaly za originální řešení matematické úlohy v soutěži Pythagoriáda“. Jít technickým směrem, mohl ze mě dnes být můj bratr. Vydala jsem se však zoufale nepraktickou a neužitečnou humanitní cestou a dobře mi tak! Pak jsou tady moje staré deníky včetně čtenářského s důležitou radou na první straně: Nejlepší knihy čtěte jako první, sic se už nikdy nedostanete k tomu je přečísti. Noviny, ve kterých mám články, někdy i na titulní straně. Co na tom, že jde zprvu jen o noviny družstevní! Průkazku Klubu přátel Bechera. Krabice se starýma fotkama, no to je na samostatný sloupek.
Protože stejně jako dopisy byly nahrazeny e-maily, tak fotky už se nevyvolávají ani neřadí do fotoalb, ale zůstávají po tisících v paměti počítače, dokud počítač neodejde a s ním i všechna data, na jejichž zálohování si člověk nenašel čas.
![Dřevěná špulka nití od Pipi dlouhé punčochy.](https://www.asenior.cz/wp-content/uploads/2021/02/uzasna_bara_spulka_niti_senior_asenior_UB.png)
Co by udělala Pipi Dlouhá Punčocha?
A pak, až pokoj připomíná starou sběrnu papíru, mám zablokovaný krk a namožené svaly a jsem konečně dně vzpomínek zakletých do dopisů. Cesta zpátky časem začíná. Jednotlivým kategoriím psaníček se chci věnovat příště, za všechny na úvod do tématu cituji jen z dopisu, který jsem dostala v době pobytu v lázních od hrdiny mých cestopisných blogů Jardy. Je to jediný dopis, který mi kdy v životě napsal, a bezděky v něm pojmenoval hlavní radosti ze čtení dopisů i hlavní důvody jejich postupného vyhynutí. A hned v úvodu mne podle rčení Slibem nezarmoutíš namotivoval k předčasnému skonu.
Konečně jsem se dostal k tomu, abych Ti odepsal na Tvoje dopisy, u kterých jsem se chvílemi dost pobavil. Vážně přemýšlím, že je po Tvé smrti vydám jako speciální dílo…
![Terabie Sdílení, knížka.](https://www.asenior.cz/wp-content/uploads/2021/03/uzasna_bara_terapie_sdileni_senior_asenior_pxb.png)
Terapie sdílením
Je pravdou, že dopis je úžasnou věcí, jenom už je horší pro dnešního pohodlného člověka (mě) jej napsat. Chybí krasopis, automatická oprava textu a vlastně čas si k němu sednout a napsat jej (i když u počítače člověk sedí vlastně pořád). Tvůj smysl pro sarkastický styl humoru a smysl pro detail (hlavičkový papír Ústí nad Labem) mně opět vyrazil dech. Stejně jako nadepisování obálek, které nepotěšilo jen mě, ale tradičně zaujalo i maminku, která se tentokrát zarazila nad „milovníkem žen“ a opět si do mě rýpla, že už by mi mohl prát košile někdo jiný…“
Své dopisy, které jsem 15 let života poctivě psala a rozesílala přátelům, přirozeně nemám a nikdy už mít nebudu. Z dopisů, které jsem dostala, ale mohu mozaiku vzpomínek nostalgicky skládat kamínek po kamínku. K čemu je to dobré a co se z cizích dopisů člověk dozví sám o sobě, napíšu zase příště.
Vaše Bára (www.uzasnabara.cz)
Buďte první kdo přidá komentář