Zní vám to podivně? Přitom si na ní každé Vánoce pochutnáváme a je ozdobou svátečního stolu. Ano, řeč je o vánočce, která ke svému názvu přišla spojením slov „vánoční houska“, jak se kdysi skutečně nazývala. V různých krajích se jí říkalo také štědrovka, húsca, pletenica, spleták, calta nebo štrych.
Pečení vánočky patří k nejstarším českým zvykům. Jako obřadní pečivo se pekla již ve 14. století. Potvrzuje to renomovaná etnografka PhDr. Eva Večerková, CSc., v knize Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře, když cituje benediktinského mnicha Jana z Holešova, žijícího za panování krále Václava IV. v břevnovském klášteře: „Čtvrtý zvyk je ten, že v předvečer Narození Páně věřící užívají velký bílý chléb, jenž má tvar velkého klínu nebo pletence, protože je předvečer onoho svátku, kdy se v Betlémě, tj. v domě chleba, narodil a byl nám dán velký bílý chléb nebeský, totiž náš Pán Ježíš Kristus.“
Autorka dále zmiňuje, že ve středověku se Vánoce nazývaly svátky štědrovnicové, jinak houskové. Ovšem pečivo zvané húsce či houska se spojovalo díky svému tvaru a velikosti nikoliv s houskou, ale s upečenou husou. Dokládají to středověké prameny, vysvětlující původ uvedeného názvu.
Vánočka jako sváteční obřadní pečivo upomínala na narození Krista. Zapleteným tvarem zpodobňovala miminko zavinuté v peřince, ovázané ozdobným povijanem. Křížové pletení mělo ochránit před zlými silami, které volí jen přímé směry. Proces kynutí a nabývání těsta na objemu měl přeneseně znamenat i nárůst štěstí a spokojenosti v domě.
Štědrovka se pekla z devíti pramenů a měla tři patra, symbolizují Boží Trojici – Otec, Syn a Duch svatý. Spodní patro ze čtyř pramenů, představujících živly – oheň, vodu, zemi a vzduch -, bylo základem pro druhé ze tří, připomínajících rozum, vůli a cit. Vrchní, spletené ze dvou, představovalo vědění (moudrost) a lásku. Konce vánočky se přehýbaly pod ní tak, aby směřovaly do čtyř světových stran.
Vánočky, často značných velikostí, bývaly oblíbeným darem pro panovníka, šlechtu i kněží. Pekaři pamatovali na své stálé zákazníky, jimž jako výslužku dávali pěkně vypečenou vánočku. Taková pozornost byla vítaná s vděčností a není divu, toto pečivo bylo mimořádnou a ne právě levnou pochoutkou, původně pečenou pouze cechovními mistry pekaři.
V Praze se dlouho dodržoval zvyk, kdy dopoledne na Štědrý den neslo šest tovaryšů, doprovázených městskou stráží, obří vánočku až na Pražský hrad, kde ji slavnostně předali nejvyššímu purkrabímu.
Traduje se, že podnikavý pražský pekař Marčan ve své pekárně v Dlouhé ulici zapékal do každé dvacáté vánočky stříbrnou minci a důvtipně přilákal do svého obchodu davy zákazníků z celé Prahy.
Vánočka byla chloubou každé hospodyně, jež jich často napekla stejný počet jako členů rodiny a tou největší se zdobil štědrovečerní stůl. Jako první ji dostal hospodář, aby byla hojná úroda, a ten ji pak rozděloval stolovníkům. Samotná příprava těsta se považovala za obřad, při němž hospodyni nikdo nesměl rušit ani mluvením.
Štědrovky se také jedly s odvárkou, připravenou a odleželou několik dnů předem. Šlo o rozvar ze sušených švestek, jež se poté prolisovaly a vzniklá kaše se ochucovala povidly, medem, hřebíčkem a skořicí nebo strouhaným perníkem. Promíchaná provařená směs se na závěr doplnila hrozinkami a ořechy.
Ať už se letos pustíte do pečení chutné vláčné vánočky, anebo ji koupíte v obchodě, přejeme, aby dotvářela vánoční náladu požehnaných, radostných svátků ve vzájemné sounáležitosti, zdraví, štěstí a lásce.
Zdroj: redakce – Dana Vondrášková (autorské dílo), Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře, archiv autorky
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář