Vidlák bůůk

Že si Nela Kyselová užívá života na Farmě Rybníček u Pelhřimova, není pochyb. Její nadšení a radost, s jakými překonává nejedno záludné úskalí v hospodaření i v péči o zvířata, je patrné jak z jejího blogu, tak z knižní prvotiny, psané originálním a svérázným jazykem. Je ženou do nepohody a dokáže si poradit s nejrůznějšími nástrahami, jež občas člověku přivede do cesty život, ale také někteří mňoukavci, štěkavci, kteří se na farmě těší láskyplné péči autorky a její rodiny. 

Aby nedošlo k omylu, autorka hned v úvodu objasňuje definici vidláka jako osobu „pracující v zemědělství, která ke své obživě používá vidle. Poklízí s nimi po zvířatech, přehazuje seno, slámu a tak všelijak.“ 

Jak se ona sama dostala k současné práci? S venkovem byla spjatá od malička, neboť často jezdila k prarodičům a zapojovala se do všech prací kolem domu i zvířat. Tam se vlastně předurčilo Nelino vidláctví, které v ní podporoval i dědeček v modrákách a s nepostradatelnou zmijovkou na hlavě, jenž ji mnohému naučil. 

Knihu krátkých vtipných příběhů rozdělila do dvou částí, v první nazvané Písmenka vidlácká se zaměřuje na výstižné postřehy ohledně vidláka jako takového, jeho oblečení, jak reaguje na počasí a které práce musí v různých obdobích roku zvládnout, a také jaký je jeho život, je-li zároveň ubytovatelem, a zmiňuje mnoho dalších trefných poznámek.

 Přibližuje vidlákovo ráno i další fáze denního, stejně jako celoročního koloběhu. Ujišťuje, že špína je velmi relativní pojem, a s úsměvem popisuje radost, smích a prozření, k nimž dochází u nich na farmě při běžných návštěvách a zejména školních exkurzích. Děti se třeba dozví, že maso nebo vejce nevzniká v supermarketu nebo že seno je zelené a sláma žlutá. Mnozí mají první příležitost vidět zblízka živá zvířata.